Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Máloco bylo železnici v jejích začátcích vzdálenější, než rovnostářství ve vztahu k zákazníkům. Tedy k cestujícím. Naopak: železniční firmy minulosti praktikovaly přístup velmi diferencovaný. Vždyť čtyři vozové třídy u vlaků naší první lokomotivní železnice – soukromé Ferdinandovy dráhy – tuto skutečnost jen a jen potvrzují.

Klasifikace pasažérů nekončila vozovou třídou. I na svých nádražích usměrnily železniční společnosti každého, kam patřil. Například i do čekáren. Když architekt Jüngling projektoval na přelomu let 1844 a 1845 pro Severní státní dráhu její pražské nádraží (dnes Masarykovo), nemohl tuto zásadu jen tak pominout. Protože státní dráha znala tři vozové třídy, tak i třemi čekárnami bylo vybaveno nádraží PRAHA. A aby nemohlo snad dojít k záměně, čekárny 1. a 2. třídy umístil stavitel do levého křídla odjezdové budovy, ovšem zařízení pro cestující třetí třídou zaujalo své místo naopak v křídle pravém.

Železnice soukromá i státní se ale musela připravit na cestující nade vše privilegované – na císaře, členy jeho rodiny a jejich doprovod. Právě pro ně vymysleli architekti nádražních budov specifickou instituci, jakousi mimotřídní čekárnu, oficiálně nazývanou dvorní salon. A vzhledem ke skutečnosti, že s postupem času se okruh použivatelů těchto salonních prostor rozšířil, nejednalo se o nevyužité zařízení.

Co tedy železnice nabídla svým vysoce postaveným pasažérům? Psalo se datum 3. června 1854, když za zvuků dělových ran a rakouské národní hymny vystoupil čerstvý novomanžel František Josef I. s císařovnou Alžbětou z vagonu dvorního vlaku na peron pražského nádraží Státní dráhy. Tehdy se monarchovo uvítání odehrálo v nádražní hale. O více než dvě desetiletí později vítal panovníka na tomtéž nádraží již dvorní salon – prostory, nákladně zařízené ve stylu novorenezance s nádherným stropem z trámů, dekorovaných zlatem a vysokým, masivním krbem. Pražské i vídeňské dodavatelské firmy se tady skutečně prezentovaly tím nejlepším. Dnes by František Josef tato místa poznal skutečně jen ztěží.

To na dalším pražském nádraží, dnešním hlavním, by se mocnář cítil jako doma. A to doslova, vždyť toto nádraží se téměř půl století honosilo jeho jménem. Jak to původní, dílo architektů Antonína Barvitia a Josefa Ignáce Ullmanna, tak i jeho následovník, projektovaný architektem Josefem Fantou. Že obě budovy vybavili jejich stavitelé i dvorním salonem, je samozřejmé. První, „zámecké“ nádraží, stavěné v novorenezančním slohu, přichystalo pro své vysoce postavené cestující dvorní salon, „skládající se z předsíně, dvou toaletních komnat a z velkého salonu nádherně vyzdobeného“, jak vše podrobně popsal v roce 1872 časopis Světozor. Dodejme, že dvorní salon původního nádraží měl do ulice zvláštní vstup, kopírující podobu antických chrámů a nesený čtyřmi sloupy.

Dnešní architektonická podoba pražského hlavního nádraží by prvního Habsburka také nezmátla. I zde by byl přivítán samozřejmě v prostorách, odpovídajících jeho postavení. Architekt Josef Fanta vyhradil tzv. salonní čekárně část jižního patrového křídla svého nového nádraží, stavěného na počátku 20. století v secesním slohu. Stejně jako umělecké výzdobě jiných nádražních prostor, tak i salonní čekárně byla věnována nemalá pozornost. Stejně jako Barvitius s Ullmannem i Fanta dal salonnímu komplexu separovaný charakter s vlastním vchodem z ulice (ovšem méně pompéznějším) a přímým výstupem na nástupiště. K hlavnímu salonu, vyzdobenému uměleckými intarziemi a díly malířů Václava Jansy a Viktora Strettiho, přidal architekt i reprezentativní předsálí, fungující jako spojovací chodba, a několik prostor pro doprovod a obsluhu.

Se stařičkým mocnářem a habsburskou monarchií ale salonní prostory na nádraží nezmizely. Podědila je první Československá republika. Nádraží přejmenovala na Wilsonovo a učinila z něho téměř politické centrum. Ve zdejší secesně vyzdobené restauraci první třídy (dnes textilní megasekáč) si dávali u oběda schůzku vysocí političtí reprezentanti. Dvorní čekárně se začalo demokraticky říkat vládní salon a jeho prostorami prošly desítky státních návštěv. Francouzským generálem Pétainem počínaje, přes egyptského krále Faúda a konče na příklad polským hudebníkem světového jména Karlem Szymanowským…

Dnes patří státní návštěva na nádraží spíše k pověstné bílé vráně. Přesto prostory, pamatující vladaře, prezidenty a církevní tituláře, nemusí nutně na současníka působit archaickým dojmem. Jde jen o to, najít jim v dnešních společenských a ekonomických podmínkách náležité uplatnění. Dvorní, salonní či vládní čekárna na pražském hlavním nádraží – a nejenom tady – si to určitě zaslouží.

PAVEL SCHREIER

Na dnešním Masarykově nádraží v Praze zachovávají původní vládní salonek, kterému se dnes říká Masarykův. Některé části mobiliáře i výzdoby zůstaly původní, navíc tam najdeme sochu TGM.

Bohatě vyřezávaný rám velkého zrcadla v čele salonku pražského hlavního nádraží ukazuje část interiéru s malbami na stěnách.
Foto: IVO ŠTECHA (2x)