Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Koho by nezajímaly peníze. Bývají námětem nejedné debaty při rodinné večeři, jsou předmětem racionálních úvah firemních finančníků a v podobě státního rozpočtu i dobrým důvodem pro nejrůznější extempore našich volených zástupců v parlamentu.

V případě prvním jde o tisíce, ve druhém o miliony a v tom třetím se žongluje s miliardami. Rodina obvykle vydává jen za to, na co její členové vydělají. Podniky se snaží hospodařit se ziskem a ten pak účelně využít. A stát? Jeho hospodaření ponecháme raději úvahám vzdělaných národohospodářů.

Navzdory všem výhradám se však pohybujeme v prostředí fungující ekonomiky. Podstatně jiná situace ovšem vládla na příklad v Německu po 1. světové válce. Z nedávno ještě pyšného impéria se stal poražený stát s rozvráceným hospodářstvím. Neradostná situace se navenek projevovala různě, třeba chronickým nedostatkem drobného oběživa. Toho nebylo nazbyt ani ve válečných létech; zlaté mince všech hodnot začala Říšská banka stahovat již 4. srpna 1914, tedy čtyři dny po vypuknutí války. V jejím průběhu dochází k vydávání tzv. válečných nouzových peněz. Ty vydával kdekdo: okresními úřady počínaje a velkými firmami konče.

Jednalo se zatím o nízké nominály, pohybující se mnohdy jen v řádu feniků, tedy haléřů. Poválečné období však odstartovalo inflaci přímo nevídaných rozměrů, kdy peníze ztrácely svoji hodnotu ze dne na den. A peníze opět vydávala nepřehledná řada emitentů. Pro nás pozoruhodnou skutečností bude, že mezi vydavateli nalezneme i firmu s dodnes známým jménem – Deutsche Reichsbahn neboli Německá říšská dráha (DR).

Tady by se slušela malá odbočka v podobě jedné encyklopedické informace, protože mnoho, obzvláště mladých příznivců železnice, zachází se zkratkou DR poněkud volně. Tedy stručně: v císařském Německu existoval systém tzv. Zemských drah, neboli každá země (Bavorsko, Sasko, Prusko atd.) měla vlastní železniční správu. Bavorské dráhy nesly označení K. BAY. STS. B. čili královské bavorské státní dráhy, pruské železnice potom KPEV neboli česky královská pruská železniční správa atd.

Až státní smlouva z 1. dubna 1920 převedla dráhy ze zemského do říšského, tedy celostátního vlastnictví a konstituovala nový železniční podnik, DEUTSCHE REICHSBAHN (DR), podřízený říšskému ministerstvu dopravy. Tento model fungoval čtyři roky. V únoru 1924 byla DR přeměněna na podnik s právní subjektivitou a říšským zákonem ze 30. srpna 1924 nazvána Společnost německé říšské dráhy, v originále DEUTSCHE REICHSBAHN-GESELLSCHAFT (DRG). Nové firmě byl svěřen provoz říšských železnic a jeho řízení, stát si ponechal vlastnictví všeho drážního zařízení. Tedy varianta SŽDC – ČD v Německu před osmdesáti léty. Model samostatného podniku ovšem nezapadal do nacistické centralizační hospodářské koncepce a tak zákon z roku 1937 vrací vše do původního stavu: znovu DR jakožto firma přímo podřízená říšskému ministerstvu dopravy. Toto uspořádání pak fungovalo až do skončení 2. světové války.

Po této vsuvce se můžeme klidně vrátit k peněžní historii. Ona zmíněná inflace v Německu po 1. světové válce přivedla na peněžní trh jakožto vydavatele nejen dráhy státní, ale i různé soukromé železniční firmy. Asi prvními nouzovými platidly s drážní tematikou byly bankovky železniční společnosti Wernigerode – Nordhausen, neboli i u nás známé (a opět soukromé) harcké úzkorozchodky ve středním Německu. Jednalo se o třídílnou sérii v mizivých fenikových hodnotách, vydanou 1. března 1921. Všechny bankovky mají ještě propracovaný vzhled a na rubu a líci je zdobí umělecky ztvárněné motivy např. lokomotivy, nádraží ve Wernigerode či městské znaky.

Čas však podobným preciznostem nepřál. Inflační spirála nabírala na tempu a na umělecké vypracování nouzových platidel se jaksi přestalo hledět. Fenik jakožto hodnotu už také nikdo nezná – teď se začíná počítat ve stotisících, milionech, miliardách a bilionech. Na vrcholu inflačního období, v roce 1923, vstupuje na scénu i Německá říšská dráha. Jednak pod svým jménem a současně se samostatnou emisní politikou začínají zabývat i její výkonné složky, ředitelství Říšské dráhy (Rbd). O tempu inflace svědčí i skutečnost, že na příklad Rbd ve Frankfurtu nad Mohanem vydalo od 10. srpna do 6. listopadu 1923 celkem 13 emisí nouzových bankovek: první v nominální hodnotě 500 000 marek a poslední v dnes těžko uvěřitelné hodnotě 10 bilionů marek. Datum vydání obou emisí od sebe dělí pouhé čtyři měsíce…

Tomuto tempu také odpovídá vzhled emitovaných bankovek. Jestli se začínalo s propracovaným oboustranným tiskem, tak v závěru inflační periody se jednalo o pouhé jednostranně tištěné poukázky, ze kterých zmizel i ten nejjednodušší motiv – parní lokomotiva. Poslední emise DR nebo jejích ředitelství se omezují v podstatě jen na motiv stylizovaného okřídleného kola.

Německá nouzová poválečná platidla patří dodnes k oblíbenému sběratelskému artiklu. Obecně je můžeme považovat za dokument nelehké doby. A pohled drážní historie? Třeba se jen kratičce pozastavit nad tím, kam až mohou v kritických časech dosáhnout ekonomické aktivity železnice.

PAVEL SCHREIER