Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Bohumil Hrabal Foto: TOMÁŠ MAZAL

Kdo z nás by nečetl knihu Ostře sledované vlaky či neviděl stejnojmenný film režiséra Jiřího Menzela? Ano, autorem je spisovatel Bohumil Hrabal (1914–1997).

Ten je v roce 1935 zapsán ke studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po násilném uzavření vysokých škol Němci v listopadu 1939 vystřídal několik pracovních míst, aby nakonec zvolil povolání železničáře. Železnice byla i v nejistých válečných dobách jistotou. Vyzkoušel si dělnické profese a jako záškolák byl spolu s dalšími čtyřmi mladíky přidělen do železniční stanice Dobrovice. Tady byl tehdy přednostou Alois Němeček, svědomitý, přísný, ale velmi hodný člověk, který tu vlastně ty hochy nepotřebuje, ani pro ně nemá práci, ale v podstatě je schovává a chrání před německým pracovním úřadem, aby nebyli nasazeni na nucené práce do Německa. A oni mu za dobu své služby na dobrovické stanici vyvedou nejeden kousek, dokonce je za jejich provinění potrestán zastavením služebního postupu.

Bohumil Hrabal se „proslavil” i během kurzu v Hradci Králové, a to, když inspektor Chmelař dal otázku celé třídě, zda je možný současný vjezd dvou vlaků do stanice. Hrabal se přihlásil a řekl: Je, ale musí se stát na peróně a dávat pozor, aby se vlaky nesrazily. A inspektor, aby líp slyšel, dal si ruku k uchu a optal se do hrobového ticha: A kde jste to takhle dělali? A Hrabal řekl: Tam u nás v Dobrovicích.

A tu inspektor vstal a až z Hradce hrozil té staničce: Já jsem věděl, že se tam dělají voloviny! Ale tohle! Já si na ně setsakramentsky posvítím.

Praktickou část předepsaných zkoušek skládal Hrabal v Kostomlatech 9. prosince 1944. Ovšem ještě předtím v kurzech propadl ve všech testech. Vždycky, když měl vyplnit úřední listinu nebo cokoliv podobného, čemu nepřikládal nikdy žádný význam, zkazil to. A tak v Kostomlatech, v té stanici, kde už pak měl sloužit sám, vedl Hrabal komisi k trati. Poklekl před kolejnici, když si předtím položil na zem kapesník, aby si neušpinil uniformu, pak přiložil ucho na kolejnici a řekl: Vlak číslo 804 projel právě Kamenným Zbožím!

Všichni byli zaraženi. Vyděšený inspektor se ho optal, ve kterých předpisech se to naučil. A Hrabal odpověděl, že to pochytil z amerických filmů s Gary Cooperem jako stopařem v hlavní úloze. A inspektor, který Hrabala zkoušel, usoudil, že z něho bude dobrý výpravčí, neboť je opatrný na uniformu.

Zdá se však, že jako výpravčí se Hrabal osvědčil. Široko daleko proslul i tím, že odbavoval vlaky hvízdáním na prsty. Cestující projíždějící jeho stanicí předem stahovali okénka a vždy žasli. Sama smrt však vztáhla na Hrabala svoji studenou ruku bezprostředně před koncem války, kdy výpravčí sledoval všechny říšské vlaky, které jeho staničkou projížděly z východní fronty. Tehdy partyzáni vyhodili do povětří nákladní vlak na trati u Stratova a právě sloužící výpravčí v Kostomlatech Bohumil Hrabal byl rozzuřenými Němci málem zastřelen. Po skončení války v květnu 1945 Hrabal ještě sloužil dva měsíce na dráze, ale pak dokončil studia na právnické fakultě. V březnu 1946 je promován doktorem obojího práva na Karlově univerzitě.

Právníkem se ale nestal. Pracoval v několika dělnických povoláních a po večerech psal „do šuplíku“. Tam se také objevila povídka Kain, posléze přepracovaná – vznikly Ostře sledované vlaky. Ty se sice odehrávají v železniční stanici Kostomlaty a rámec příběhu má předlohu právě v oné válečné události s vyhozeným vlakem do vzduchu, ale jednotlivé příhody v ději i postavy hlavních hrdinů čerpal autor zejména ze své praxe v Dobrovici. Především to byl dobrácký přednosta Alois Němeček, který v sousedství staniční budovy choval svoje holuby.

Výpravčí Hubička, jenž se ve skutečnosti jmenoval František Hubač, nebyl ve skutečnosti oním záletníkem popsaným v Hrabalových textech. Tím byl výpravčí Vojtěch Kraus, jehož milostné avantýry, vrcholící přetržením přednostenského kanape či razítkováním na zadeček slečny telegrafistky, vstoupily do literatury. Hubička ale budoucímu spisovateli, když spolu sloužili, vyprávěl příhody ze své dlouholeté práce na dráze. Skutečná je rovněž návštěva inspektora Poddaného. Reálný je dokonce i Miloš Hrma, jenž je vlastně spojením postav dvou záškoláků – HRabala a Miloše MAška. Svoje zážitky vypsal Hrabal i v povídkách Fádní stanice, Můj synáček a Chvála povolání.

Ostře sledované vlaky byly v roce 1966 zfilmovány režisérem Jiřím Menzelem. Pro natáčení byla zvolena železniční stanice v Loděnicích u Berouna a režisér si celý příběh pro filmovou podobu upravil. Film vzápětí získává cenu Americké filmové akademie – Oscara jako nejlepší zahraniční film roku 1967.

Přijeďte se do Dobrovice podívat

Dobrovice na „svého” literárního autora nezapomněla. V roce 2004 byla na nádraží v Dobrovici Bohumilu Hrabalovi odhalena pamětní deska a informační tabule. Na nedávno opraveném nádraží si, pokud požádáte personál, můžete prohlédnout zabezpečovací technická zařízení, stejná jako v době, kdy tu Bohumil Hrabal působil. (Více o železniční stanici Dobrovice se dozvíte v samostatném pojednání na webových stránkách www.dobrovice.cz.) Jsou vydávány propagační tiskoviny – tematické pohlednice, záložka, které se dají koupit v informačním středisku či v knihovně, kde rovněž zájemci získají o Bohumilu Hrabalovi více informací. A když si koupíte pohlednici, můžete si ji nechat orazítkovat pamětním razítkem a poslat svým známým.

Kam ještě za Hrabalem?

Z Dobrovice dojedete za necelou půlhodinku do Nymburka, kde Bohumil Hrabal strávil mládí a toto „městečko, kde se zastavil čas“ se stalo obrovskou inspirací pro jeho literární tvorbu. Najdete zde Muzeum Bohumila Hrabala (www.polabskemuzeum.cz), v městské knihovně Literární kabinet Bohumila Hrabala (www.knihovna-nbk.cz), působí zde Klub čtenářů Bohumila Hrabala a v nymburském pivovaru (www.postriziny.cz) nejen že vaří skvělé Postřižinské pivo, ale na budově sladovny mají pamětní desku. Ve výšce, „kam čůrají psi“, hlásá, že právě tady Bohumil Hrabal žil a tvořil.

Bohumil Hrabal měl službu na železnici rád. Každodenní setkávání s lidmi, a to jak s železničním personálem, tak s cestujícími, ho nesmírně obohacovalo a jak se později ukázalo na jeho díle, také významně ovlivnilo jeho literární tvorbu.

JAN ŘEHOUNEK