Věžák: osobitý zachránce československých lokálek

Jeho předchůdcem byl nákladní motorový vůz M 140.1 vyrobený v roce 1928 v Kopřivnici. A protože se toto věžové uspořádání osvědčilo, rozhodli se výrobci jej použít i v případě osobní dopravy. Následovala řada M 120.3. V letech 1928-30 z továrny vyjelo celkem 27 kusů v kombinaci tmavě zelené barvy s hráškově zelenou a bílou střechou, později v celozeleném nátěru s bílou střechou.

Věžákům se také mezi železničáři říkalo kolejové autobusy. Jejich konstrukce totiž byla odvozena ze silničních autobusů. Charakteristickým znakem se však stalo věžové stanoviště strojvedoucího umístěné ve středu vozu přibližně metr nad střechou. Mělo to své výhody: odpadlo přecházení z jednoho stanoviště do druhého při posunu a cestující mohli efektivněji využít zbytek vozu.

Do motoráku se vstupovalo posuvnými dveřmi uprostřed každé bočnice, do přípojných vozů pak čelními dveřmi s přechodovými můstky. Oddíly pro cestující měly 36 míst k sezení. WC chybělo a maximální rychlost činila 50 km/h. V letech 1930 až 1935 se vyrobilo dalších 89 kusů, ovšem už řady M 120.4 coby robustnějšího nástupce řady M 120.3. Ta se stala jednou z nejpočetnějších řad motorových vozů ČSD před 2. světovou válkou a významně přispěla k motorizaci osobní dopravy na regionálních tratích v ČSR. Nejznámějším zástupcem Věžáků je dodnes dochovaný vůz M 120.417.

Věžáky i na úzkém rozchodu

Věžáky zrychlily a zefektivnily osobní dopravu i na úzkorozchodných tratích v Osoblaze, Jindřichově Hradci a v Boržavě na Podkarpatské Rusi. Sem byly v letech 1929 až 1932 z továrny Tatra Kopřivnice dodány malé motorové vozy řady M 11.0 v celkovém počtu 9 kusů i s přívěsnými vozy řad CDv/u (se služebním oddílem) a Cv/u.