1938: 167 dnů falešných nadějí

Mnichovská dohoda

Události související s podpisem Mnichovské dohody patří k nejcitlivějším i nejkontroverznějším v historii naší republiky. Dodnes vyvolávají jak bouřlivé diskuze, tak snahy seriózně analyzovat rozhodnutí prezidenta Beneše se diktátu Hitlerova Německa podrobit. V průběhu dějin byly informace navíc nejednou překrucovány ve prospěch dobové propagandy, takže psát o této pohnuté době, kterou autor na vlastní kůži nezažil a neměl tak možnost konfrontovat atmosféru a události s vlastními pocity, se rovná lavírování nad propastí spekulací a dezinformací. Proto jsme se snažili při tvorbě dalšího obrazu do kalendáře Českých drah, který je zasazen právě do roku 1938, maximálně vyhnout chybám. Studiem podkladů i konzultací s pamětníky jsme díky tomu objevili řadu zajímavostí, které stojí za připomenutí.

Pečlivě připravení Němci

Nebude překvapením, že role železnice byla v září a říjnu 1938 klíčová. Po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září díky ní proudily do hraničních pevností a posádek tisíce vojáků a tun materiálu. Stejnou cestou se po přijetí podmínek Mnichovské dohody vraceli zpět a k nim se připojily stovky tisíc civilistů i německých antifašistů, kteří prchali ze Sudet do vnitrozemí. Stěhovalo se i technické a personální zázemí Československých státních drah, většinou do provizorních prostor, protože kapacitně velkorysé budovy pohraničních přechodových stanic se rázem ocitly na území Říše, daleko za novou hranicí.

Němci přišli velmi pečlivě připravení. Součástí podmínek odstoupení pohraničí bylo i předání části vozidlového parku ČSD Německým říšským drahám, ovšem podle inventárních stavů z roku 1937. Němci se tak pojistili před tím, že by výtopny ležící na území Sudet, když bylo jasné, že k záboru dojde, předisponovaly materiál do vnitrozemí. A věděli velmi přesně, kolik lokomotiv a vozů bylo v pohraničí dislokováno! ČSD musely předat 877 lokomotiv, 136 motorových vozů, 158 přípojných vozů, 117 rychlíkových a 2 160 osobních a služebních vozů. Nákladní park byl oslaben o neuvěřitelných 23 500 vagonů. To byla pro československou železnici těžká rána. Po takové ztrátě dráhy zajišťovaly provoz jen velmi obtížně, řada pravidelných vlaků krátce po Mnichovu nevyjela vůbec.

Zmrzačené tratě

Ještě horším způsobem byla ale postižena železniční síť. Nové hranice přeťaly řadu důležitých spojnic. Nejzávažnějším problémem bylo „zmrzačení“ velmi vytížené spojnice Prahy a Brna přes Českou Třebovou s pokračováním do Břeclavi. Tu nová hranice přerušila hned pětkrát, přičemž Břeclav ležela už na území Říše. Bezprostředně po připojení Sudet k Německu proto musel být provoz přerušen a obnoven byl až na základě tehdy platných mezinárodních úmluv. Někde to trvalo pár dní, jinde měsíce (např. z Velkých Hamrů do Tanvaldu). Některé tratě rázem pozbyly svého významu. Týkalo se to třeba lokálek z Rokytnice nad Jizerou i z Rokytnice v Orlických horách. Obě koncové stanice byly už na německém území, zatímco většina tratě na českém.

Noví páni, nové pořádky

Vzhledem k tomu, že na zabraných územích se nacházela i nemalá část průmyslové výroby a uhelných dolů, i tento faktor dopadl na železniční provoz. Chybějící uhlí ze severočeské pánve pocítila především dráha.

Na anektovaném území se postupně měnilo vše podle německých zvyklostí. Poněmčení se dočkaly železniční stanice a zastávky, neušla mu ani organizace železničního provozu, drážní návěsti, kategorie vlaků a další detaily.

Když jsme uvažovali nad scénografií obrazu z tohoto období, chtěli jsme se vyhnout prvoplánové akčnosti, protože v našich dějinách vzbuzuje obsazení Sudet spíše smutek. Vsadili jsme proto na komorní scénu zachycující českého výpravčího, za jehož zády mění němečtí dělníci název stanice Zubrnice-Týniště na Saubernitz-Tünsch. Místopisně jsme se nezmýlili, stanice nedaleko Ústí nad Labem byla skutečně v říjnu 1938 obsazena a přejmenována. Navíc se díky dlouholetým aktivitám dobrovolníků sdružených pod spolkem Zubrnická museální železnice dochovala v téměř původní stavu. Déšť, který zkrápí pana výpravčího, je však naší fikcí, protože jsme nebyli schopni zjistit, zda v těchto místech 4. října 1938 pršelo či nikoli. Jsme ale přesvědčeni o tom, že právě kapky vody padající z nebe dokonale dotvářejí atmosféru chvíle, která poznamenala tento národ na několik generací a byla předzvěstí 167 dní falešných nadějí na svobodu českého národa.