1939: Zázrak na pokraji propasti

Nicolas Winton

Příběh Nicolase Wintona už slyšel skoro každý. Přesto (nebo snad právě proto) jsou v něm nepřesnosti. Mladý Nicky nebyl sám, kdo se v humanitárních akcích angažoval. Organizací zaměřených na pomoc židovským dětem působících v Evropě bylo několik. Akci, která nakonec vyvrcholila záchranou dětí z Prahy, neodstartoval Nicolas Winton, ale čtyřiatřicetiletá Doreen Warrinerová. Do Čech přijela v říjnu 1938 se záměrem, že zorganizuje sbírku pro židovské uprchlíky. Když si však uvědomila vážnost situace, začala sepisovat jména těch, kteří akutně potřebují pomoc. Sehnala dobrovolníky, kteří jí pomáhali s koordinací záchranné akce. Jedním z nich se stal Nicolas Winton.

Seznam života

Na Wintonův popud vznikl jeden společný seznam dětí, které měly vycestovat. Kapacity se tak netříštily a plán záchrany byl mnohem efektivnější. Přesto první vlak, který odjel z Prahy 14. března 1939, odvezl jen kolem dvaceti dětí, převážně z uprchlických židovských rodin z Německa a v té době již anektovaného Rakouska. Ty si totiž více uvědomovaly nebezpečí nacistického fanatismu a sílící xenofobní nálady. Seznam se ale rychle plnil a za pár týdnů obsahoval několik tisíc jmen. Nejvytíženější byly vlaky vypravené v letních měsících. Každý odvezl 100–200 dětí. Poslední transport vyrazil z Prahy 1. září 1939, ale do cíle nedojel. V ten den vypukla 2. světová válka a všichni byli vráceni zpět. Z celkem asi 250 dětí v tomto vlaku se konce války dožilo jen pár jednotlivců…

Daň improvizace

Obraz „Wintonovy děti“ původně v kalendáři Českých drah na letošní rok vůbec neměl být. Do scénografie jsme jej zařadili až dodatečně, když jsme si během revize uvědomili, že takhle silný příběh, v němž sehrála železnice roli „zachránce“, nemůže v průřezu 100 let historie republiky chybět. Produkční tým proto musel prokázat improvizační schopnosti a fotografování scény naplánovat za 5 dnů.

První otázkou bylo, kde scénu naaranžujeme. Autentické by bylo hlavní nádraží v Praze, ovšem jeho vzhled vlivem modernizace nástupišť nebyl pro objektiv fotoaparátu dostatečně historizující. Z dopravního hlediska by bylo i komplikované obsadit kvůli fotografování na několik hodin jednu z kolejí. Rozhodli jsme se proto pro pražský Smíchov, kde nám dopraváci vyšli maximálně vstříc. Zatímco jsme vyřešili problém kde, ukázalo se, že větší trable budeme mít s vozidly. Získat v tak krátké době odpovídající rychlíkový vůz, který mohl být zařazen do soupravy v roce 1939, bylo nemožné. Sáhli jsme proto po vagonu typu Rybák, ačkoli v době, kdy se příběh skutečně odehrál, jich bylo v provozu jen asi 30, a je prakticky vyloučeno, že by byl takový vůz součástí „Wintonových vlaků“. Na druhou stranu jsme neměli ambice dělat dokumentární rekonstrukci. Naším cílem bylo zachytit co možná nejemotivnější atmosféru a přiblížit se tonalitou tíživé chvíli, která v oněch krušných dnech a za daných okolností musela na zúčastněné dopadat.

Těžko zadržované slzy

S dobovými kostýmy a rekvizitami nám (tak jako ve většině ostatních obrazů) pomohl barrandovský fundus. Zbývalo jediné: přesvědčit účinkující, aby se pokusili vcítit do situace rodičů, kteří si uvědomují, že své děti vidí na dlouhou dobu (a možná navždy) naposled. A pak to nejtěžší – to samé vysvětlit dětem. Ten, kdo někdy pracoval s dětmi v podobné situaci, dobře ví, že tohle se nedá nikdy dopředu odhadnout. Scénu jsme fotili asi čtyřicetkrát a stále to nebylo ono. Děti byly ale čím dál unavenější včetně mojí dcery (postava, kterou „náš Winton“ třímá v náručí). Její pláč odrážející nechuť být u cizího člověka se stupňoval, což atmosféru „na place“ posouvalo ke kýženému zoufalství. Uvědomil jsem si, že i já těžko zadržuji slzy, a právě v tu chvíli mi došlo, že fotkou se atmosféře možná přiblížíme, nikdy ale nemůžeme pochopit, co před skoro 80 lety rodiče opravdu zažívali.

A ještě jedna zajímavost na závěr: protagonista Nicolase Wintona na naší fotografii se už v jednom z předchozích obrazů objevil. Pozorným neuniklo, že si zahrál i legionáře, který podává cigaretu strojvedoucímu Masarykova vlaku v lednovém obraze.

Legenda o půdním tajemství

Zásluhy Nicolase Wintona na záchraně židovských dětí zůstávaly dlouhá desetiletí skryty a dnes se často vypráví silný příběh o tom, jak se dostaly na světlo světa. Nicolasova manželka Grete měla na půdě jejich domu nalézt seznamy zachráněných dětí, předat je BBC, která je pak odtajnila v rámci známé epizody talk show s názvem That´s Life (Takový je život). Právě tam pozvali nejen Wintona, ale i několik „jeho dětí“. Emotivní vyvrcholení, kdy nicnetušícímu Nickymu děkovali za svůj život, dojímá celý svět. Ve skutečnosti se Nicolas svými činy nikdy netajil. V 80. letech dokonce chtěl svůj příběh předat několika židovským organizacím, aby se na tuto epizodu dějin nezapomnělo. V lednu 1988 dostal tip na historičku Elizabeth Maxwellovou, díky které se daly věci do pohybu. Jako první o záchraně židovských dětí informoval Sunday Mirror, až pak následovalo pozvání do zmíněného televizního pořadu.