1968: Slzy pro Československo
Popisovat události, které jste nezažili na vlastní kůži, je vždy dvousečné. Pamětníků, kteří se 21. srpna 1968 probudili v tehdejším Československu do jiného světa, najdete dost, každý ale tuto událost popisuje po svém. Shodují se však v jedné věci: šlo o jeden z nejsmutnějších dní v historii naší země naplněný beznadějí a zoufalstvím, které se tehdy otiskly do tváří Čechoslováků.
Při přípravě obrazu do kalendáře Českých drah přibližujícího atmosféru onoho významného srpnového dne jsme se proto snažili zaměřit právě na atmosféru smutku. Ten přišel společně s vojsky Varšavské smlouvy a znamenal konec nadějně vypadajícího obrodného procesu, jenž byl v kontextu doby nazýván socialismus s lidskou tváří. Scéna zachycující mladou ženu, která se synem v náručí opouští město obsazované vojáky a spěchá na vlak, je možná pro příznivce železnice nezajímavá, protože na snímku divák železnici spíše tuší, avšak troufám si tvrdit, že je ze všech dvanácti obrazů nejemotivnější. Pozornému divákovi neunikne železničář sedící na lavičce, který si čte zvláštní vydání Rudého práva z 21. srpna 1968, jehož hlavní titulek zní: Nesouhlasíme s okupací naší země!
Nejznámějším symbolem odporu vůči okupaci je bezesporu boj o rozhlas v pražské Vinohradské ulici, kde položilo život 17 lidí snažících se zabránit vojákům vniknout do budovy rozhlasu a zabránit vysílání. Fotky vlajek potřísněných krví zabitých obránců pak obletěly svět a vyvolaly vlnu odporu proti Brežněvově intervenci stejně jako solidaritu s československým lidem. Odehrála se ale i epizoda, která zůstala spíše ve stínu výše zmíněné události, jež však úzce souvisí s železnicí.
Vlak plný rušiček
21. srpna vyrazil ze SSSR přísně tajný zvláštní vlak se speciálním nákladem. Ve vozech byla naložená telekomunikační technika určená k zaměřování a rušení pozemního rozhlasového a televizního vysílání. Plánovači invaze totiž velmi dobře tušili, že masmédia mohou sehrát v nadcházejícím obsazení Československa klíčovou roli, a pokud by se obsah vysílání vymkl kontrole, mohlo dojít k tomu, čeho se Brežněv snažil za každou cenu vyvarovat – podněcování obyvatelstva k odporu, ale hlavně nechtěné publicitě ve svobodném světě.
Tajný vlak nezůstal v utajení dlouho. V pátek 23. srpna ve 12:20 odvysílal rozhlas výzvu železničářům, aby udělali vše, co zabrání jeho jízdě do Prahy. Tou dobou stál vlak před Českou Třebovou. Modrá armáda se činila.
Čechoslováci ukázali, že za svobodu chtějí bojovat. Fakt, že jim to nebylo umožněno, je věc zcela jiná.Došlo i na rukojmí
Celý dispečerský aparát a výpravčí ve stanicích dělali vše možné i nemožné, aby vlak nepustili dál. Vymýšleli si různé dopravní důvody, simulovali mimořádnosti jako například roztržení nákladního vlaku na širé trati. Do sobotního večera se vlak plný rušiček posunul jen do Opatovic. Jenže to už okupantům docházela trpělivost a začali vyhrožovat, že pokud okamžitě nevyjedou, vynutí si volnou cestu násilím, k čemuž opravdu došlo. Rusové si jako rukojmí vzali dva dispečery z Hradce Králové, kam si pro ně dojeli autem. Když se v neděli 25. srpna v půl druhé ráno dal vlak skutečně do pohybu, vypadalo to na konec hrdinství a začátek konce svobodného vysílání, ovšem dál než do Lysé nad Labem vlak opět nedojel. Velitel vlaku pochopil, že se do Prahy po kolejích asi nedostane, a proto nejdůležitější vybavení z vlaku nechal naložit do vrtulníků. Rukojmí přežili bez úhony.
Nebylo to zbytečné
Příběh sovětského vlaku je pouze jedním z příkladů, jak se občané této země snažili zkomplikovat okupantům jejich úkol. Semknutost národa se projevovala takřka na každém kroku. V Praze byly vápnem zabíleny názvy téměř všech ulic, směrovky u silnic buď úplně zmizely, nebo byly záměrně otočeny do opačných směrů. Téměř všude se objevovala protisovětská hesla, zpočátku docházelo i k pokusům o dialog s posádkami tanků a vysvětlování, že v ČSSR žádná kontrarevoluce není. Z dnešního pohledu se takové snažení může zdát jako úsměvné, protože bylo jasné, že vojska se v malém Československu ani neztratí, ani se neotočí a nevydají zpět. Rozhodně to ale nebylo zbytečné. Čechoslováci ukázali, že za svobodu chtějí bojovat. Fakt, že jim to nebylo umožněno, je věc zcela jiná. A kolik z nich ohnulo hřbet během následné normalizace, je příběh úplně odlišný. Na každý pád 21. srpen 1968 zůstane už navždy dnem plným slz pro Československo, který nakonec ronil celý svět. Bohužel ale jen to…
Reakce svobodného světa
Prezident USA Lyndon Johnson vydal prohlášení odsuzující okupaci jako porušení Charty OSN a vyzval ke stažení sovětských vojsk z Československa. USA pak odvolaly chystané rozhovory o omezení strategických jaderných zbraní. Johnson však později označil vpád vojsk za „pouhou nehodu na cestě k uvolňování napětí“ mezi oběma bloky.
Dánsko vyzvalo ke svolání Rady bezpečnosti OSN, která následně invazi odsoudila, Sovětský svaz ale rezoluci vetoval. Na půdě OSN se dále již o intervenci nejednalo, neboť Československo bylo po podpisu Moskevského protokolu donuceno požádat OSN o zastavení jednání o intervenci vojsk.
Rakouský Kancléř Klaus v prvním vystoupení po invazi událost nekomentoval a zdůrazňoval především rakouskou neutralitu. Rakouský ministr zahraničí Waldheim ve snaze nerozzlobit si Sověty kritizoval rakouská média, že o invazi informovala jednostranně.
Německý kancléř Willy Brandt pronesl 25. srpna 1968 v rozhovoru pro televizi ZDF tuto větu: „Obdivujeme důstojnost sousedního národa, který to neměl v minulosti lehké a který chce jít svou vlastní cestou a rozhodovat sám o sobě. Navzdory všem skličujícím událostem těchto dní se ale ukazuje, že existují situace, kdy ideje jsou stejně silné jako divize.“
Partneři projektu
