Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Před sjezdem OSŽ, který se uskuteční v Nymburce ve dnech 14. a 15. října, jsme požádali o rozhovor předsedu sdružení Ing. Jaromíra Duška.

Jak dlouho jste ve funkci předsedy OSŽ?

Obávám se, že je to už strašně dlouho. Od května 1995 – je to tedy víc než deset roků. Když to posuzuji pod zorným úhlem své rodiny, je to opravdu velice dlouhá doba. Ani jsem nestihl sledovat, jak mi z těch capartů vyrostli chlapi, kteří jsou dnes už větší než já.

Kam se, podle vašeho mínění, za těch deset let OSŽ posunulo?

V době, kdy jsem do sdružení přišel, jsme se potýkali s ekonomickými průšvihy mých předchůdců, s tím, že jsme byli tuctovými členy Českomoravské konfederace odborových svazů, která se s podobnými ekonomickými problémy potýkala sama. V tu dobu jsme měli sice početnou, ale nepříliš akceschopnou členskou základnu. Od té doby jsme se dostali mezi absolutní špičku mezi odborovými svazy v ČR, vydobyli jsme si postavení, které má málokterý podobný subjekt, stali jsme se váženým svazem.

Posléze jsme se osamostatnili a pak vstoupili do Asociace samostatných odborů. OSŽ je uznávané, respektované a je řádným členem tripartity – to se podařilo v roce 2002 přes ASO.

Stali jsme se iniciátory a pomohli jsme prosadit, nejen ve vlastním zájmu, ale i pro potřeby železnice, řadu zákonů. Byli jsme např. u zrodu zákona o dráhách číslo 266 a později jsme jeho změnou umožnili zřízení sociálního fondu, nezávislého na tvorbě zisku naší akciové společnosti – ten je ostatně většinou ohrožován především nepřízní státu. Účastnili jsme se i tvorby zákona o pracovní době a době odpočinku, atd.

Podařilo se nám uzavřít mnoho dobrých kompromisů na půdě Českých drah; zaměstnanci mají řadu nadstandardů, které nejsou běžné ani v některých zemích EU, jejich průměrný plat se pohybuje nad průměrem v České republice. Rozšířila se nejen zkrácená pracovní doba a dovolená, vybrané profese mají ozdravné pobyty. OSŽ se stala také váženým partnerem v bipartitních jednáních na půdě Evropské unie; mezinárodně jsme rovněž považováni za jeden z nejvlivnějších svazů v rámci Evropské organizace pracovníků v dopravě.

Stali jsme se vůdčí organizací světového železničářského sportu USIC; ČR je dnes v čele prezidia této sportovní organizace, která má více než padesátiletou tradici. OSŽ se stalo nezávislé v ekonomické oblasti, výrazným způsobem posílilo svou majetkovou základnu a finanční prostředky.

To jsou věci, které jsou pozitivní. A teď z opačného konce: co se za těch deset let nepodařilo?

Chtěli jsme v Asociaci prosadit vyšší profesionalizaci aparátu, především v přístupu k tripartitě. To se dodnes nepodařilo. Stále tam chybí odborníci, kteří by byli aktivní při distribuci návrhů nových zákonných norem, hlídali by právní normy, účastnili by se připomínkových řízení, připravovali materiály pro plenární zasedání apod. To je na škodu věci a je to dluh z minulosti. Bude se na tom muset dále usilovně pracovat, ať už bude po sjezdu předsedou Dušek nebo někdo jiný.

Také se nepovedlo snížit počet odborových svazů, působících u jednoho zaměstnavatele, tedy u toho největšího, u Českých drah. Myslím si, že doba je už zralá na to, abychom prvotní – a tehdy pochopitelné – odstředivé tendence opustili. Snad už nechybí tolik, abychom našli společnou řeč a postupně snížili počet odborových centrál působících na ČD.

Nedělám si iluze, že by mohla zaniknout Federace strojvůdců se svou tradicí; na druhou stranu se ukazuje – vzpomeňme letošní dlouho nepodepisované kolektivní smlouvy – že profesní organizace se odborovou činností v širším slova smyslu příliš nezabývají; převážně prosazují výhody jen pro tu jedinou profesi, jejíž zájmy zastupují. Bylo to poučné, také z toho důvodu, že si zaměstnanci mohli uvědomit nesamozřejmost kolektivní smlouvy a především výhody, které z ní vyplývají.

A ještě jedna věc se nám nedaří: informovanost členstva po odborové linii v rámci našeho sdružení se nelepší, spíše bych řekl, že se zhoršuje. Je to paradox, v době, kdy máme všude počítačovou síť a můžeme během několika minut rozeslat zprávy všem organizacím, zjišťujeme, že informace zůstávají často u adresátů, kteří si je nechají pro sebe. Řadoví členové se je mnohdy nedovědí. Je to i otázka zpětné vazby, omezený tok informací od členské základny. To je špatně, na tom budeme muset důkladně pracovat.

Naší bolavou patou je také příliš mnoho malých, rozdrobených organizací. Zatímco zaměstnavatel vytváří stále větší a větší organizační celky, my adekvátně nereagujeme. Ve stanovách sice máme zakotveno, že sdružení má povinnost přizpůsobovat odborovou strukturu hospodářské, ve skutečnosti se to neděje. Je pak nemožné, aby deset organizací spolupracujících s jedním vrchním přednostou bylo akceschopných. To není reálné.

Velkou rezervu vidím ve funkcionářích; myslím si, že na všech úrovních, kde dochází k volbě, by měli odborářští voliči posuzovat – a hlavně volit – kandidáty nikoli podle pěkných slov, ale podle skutků, co doposud udělali. Populismus je nebezpečný…

Pane Dušku, kandidujete na předsedu?

Musím říci, že zpočátku jsem velmi váhal, jestli mám znovu kandidovat. To bylo tehdy, když se šířily, i uvnitř svazu, skandalizující pomluvy. Pak jsem se ale rozhodl neustupovat a kandiduji. Kdybych nekandidoval, kdybych toho nechal, určitě bych si osobně výrazně oddechl. Na druhé straně jsem si však plně uvědomil, že to rozhodné období pro České dráhy a jejich zaměstnance vlastně teprve přichází, teprve teď se skutečně sešikovali nepřátelé železnice, teď přichází rozhodující doba nejen pro Česko, ale i pro železniční dopravu v Evropě. I Evropská komise hodila železnici přes palubu. A naše Ministerstvo dopravy? Jeho podporu Českým drahám může posoudit každý sám třeba na základě toho, jak plní či spíše neplní svoje závazky vyplývající ze zákona, týkající se třeba finanční úhrady objednané dálkové osobní dopravy. Zdá se mi, že by bylo asi nejradši, kdybychom neexistovali. Nezávidím pozici managementu, ani současnému, ani budoucímu. Sám si vůbec neumím představit, že bych v tom dneska nádražáky nechal – když vím, že řadu věcí ještě mohu pozitivně ovlivnit.

Chcete se k těm pomluvám vyjádřit?

Myslím, že svým způsobem jsou i obrázkem, jak se vztahy v Česku, vztahy mezi lidmi, které se také označují jako politická kultura, protože bezesporu jde o vztahovou záležitost, jak se pokazily, jak hluboko to kleslo. Jednodušší je plivnout, pošpinit, cokoli si vymyslet a zveřejnit to, než čestně se postavit a říct třeba: Já bych tu funkci uměl dělat líp!

Už se tu vžilo, že nejsnazší cestou, abych se já dostal tam kam chci, je jednoduše zlikvidovat člověka, který mi podle mého mínění stojí v cestě, a to jakkoli nečestnými prostředky. Také leckdo, kdo hodně ví, může „překážet“ některým silným vlivovým ekonomickým skupinám v jejich snaze „se napakovat“.

Chcete naznačit, že některé tlaky vycházejí zevnitř sdružení?

Jsem přesvědčen, že bez spolupráce zevnitř našeho svazu by nemohly být použity a o to je mi z toho víc smutno. Byl jsem například v pořadu BBC u pana Moravce, viděl jsem na jeho stole nejdůvěrnější ekonomické informace sdružení a nebylo mi do smíchu. Byly to přesné a pravdivé informace a nemohly být odnikud jinud než od nás. Nebyly sice úplně čerstvé, aktuální, ale byly nezkreslené.

Tvrdím, že ty fámy a špinění nejvíce postihovaly mou osobu, a v té době mi rodina domlouvala, abych všeho nechal. Dokonce mi říkali – kdybys dělal pro nás tolik, v jaké míře se angažuješ pro odbory, jak jsme se mohli mít… Možná měli pravdu.

Možná ještě přijdou další špinavosti, do sjezdu je ještě daleko a ti, jimž vadím, si ještě nějaké střelivo do svých exkrementometů najdou.

Jak se díváte na současnou situaci kolem projednávaného Sborníku prací?

Už na začátku této kauzy jsem tvrdil, že Sborník je mnohem choulostivější a horší záležitostí než nepodepsaná kolektivní smlouva. Jsou to velice citlivé věci, které mohou doslova zničit vztahy mezi zaměstnanci. Když bych to chtěl říci stručně a trochu zjednodušeně: pokud chci přestavět systém odměňování, potřebuji na to balík peněz navíc, protože: chci-li někomu přidat, nemůže to být na úkor ostatních. Těm musí dosavadní plat zůstat, respektive se zvýšit alespoň o inflaci. A to v současné době v principu možné není. Chybí ty peníze navíc, které by to umožnily. A tvrdit, že já mám za svou práci nárok na mnohem vyšší mzdu, na odměnu o několik tříd vyšší, ale kde podnik vezme peníze, mě nezajímá, to je přece iracionální uvažování!

Můžete se stručně vyjádřit, jak se díváte na současnou ekonomickou situaci a. s. České dráhy? Na stránkách týdeníku Obzor je dost často tvrdě kritizována.

Důvody nedobrého stavu společnosti jsou podle mého názoru subjektivní i objektivní. Věřím tomu a sám také dělám všechno pro to, aby se současnému vedení dařilo situaci řešit. Nemám důvod jakkoli zpochybňovat kroky jeho představitelů, jejich záměr, aby se místo propouštění realizovaly větší tržby, které pokryjí náklady na mzdy pracovníků, kteří práci budou mít. Protože jestliže budou klesat tržby, musím omezit opravy, údržbu a propouštět lidi – a to už je taková fáze tak říkajíc před utonutím. To se musí vedení dostat do střetu s jakoukoli zaměstnaneckou organizací, i kdyby bylo jasné, že na tom nemá žádnou vinu.

Mohu doložit, a desítky mých spolupracovníků mi to říká, že České dráhy neumějí dostatečně kvalifikovaně obchod v nákladní přepravě. Utíkají nám přepravy pro to, že neumíme včas reagovat, někteří úředníci neumějí často ani spočítat náklady a tak dají nepřijatelnou cenovou nabídku. Stalo se i, že se konkurenční dopravce dozvěděl výši naší nabídky tak včas, že mohl zareagovat a o přepravu jsme jen z toho důvodu přišli.

Stejně jako v nákladní dopravě mohu uvádět příklady neprofesionality úředníků odboru i tzv. produktových vertikál vůči zákazníkům, tak je nutné i v osobní dopravě na určitých postech požadovat okamžité změny, včetně personálních, v přístupu k zákazníkům, především k hejtmanům, a také k tvorbě jízdního řádu, k evergreenu zvanému nepřípoje.

Samozřejmě, že máme také spoustu schopných a zapálených odborníků na těchto dvou základních odborech, s nimiž stojí a padá hospodářský výsledek i celá firma. Pokud se však důsledně nepřistoupí k razantním změnám, jak jsem se o nich zmínil, naše situace se bude nevratně zhoršovat.

To jsem uvedl ty subjektivní důvody.

Pak máme důvody objektivní: jednoznačná dlouhodobá nepřízeň státu ve věci harmonizace podmínek, podpora našemu hlavnímu konkurentovi, jímž je silniční doprava; nákladní automobilové dopravě je odpuštěna silniční daň, v osobní veřejné dopravě jsou to pobídky k nákupu nových vozidel ve výši 30 až 50 procent, spotřební daň, úhrada prokazatelné ztráty včetně přiměřeného zisku, velmi nízké zatížení zpoplatnění kamionů a další a další prvky, na kterých má vinu především Ministerstvo dopravy.

Stejné ministerstvo trvale porušuje zákon 266. Jestliže mám přesně stanoveno, co je to prokazatelná ztráta z provozování osobní dopravy, jak se vypočítává, hradí a komu, co je to přiměřený zisk, tak se nemohu u dalšího zákona, zákona o rozpočtu, tvářit, že ten předchozí neexistuje!

Je možné ušetřit miliony korun lepším hospodařením Českých drah, ale ani génius by nedokázal nahradit miliardy, o které je šidí stát, který si na úkor naší firmy řeší problémy jinde.

A poslední věc, kterou bych nerad v této souvislosti opomenul. Myslím si, že rozdělení na akciovou společnost České dráhy a státní organizaci SŽDC, resp. možný vznik tzv. živé dopravní cesty, je pro obě strany vzájemně sebezničujícím rozhodnutím, na které doplatí především stát tím, že ho železniční doprava přijde na nesrovnatelně víc peněz než železnice integrovaná. Zkušenosti ze zahraničí to jednoznačně prokazují.

V jakém stavu je v parlamentu schvalování zákona 120, který by měl znemožnit minoritním skupinám zablokovat jednání o kolektivní smlouvě?

Návrh jde do druhého čtení a věřme, že bude v nějaké podobě schválen. Tady bych chtěl zdůraznit pozitivní činnost poslance Miroslava Kapouna, který železnici pomáhá, jak může, a stará se i o tento zákon.

S jakým osobním krédem jdete do voleb na sjezdu OSŽ?

Chceme-li mít práci nejen na železnici, ale i v návazných firmách, které jsou už v privátním sektoru, pak nezbývá, než spoléhat se na vlastní ruce, na vlastní lidi, na činy a argumenty, které budeme schopni shromáždit sami; je třeba se připravit na to, že to bude hodně těžké, až po ono churchillovské – krev, pot a slzy, protože žádný populismus, žádná slova nás z této šlamastyky nevysekají. Přestože máme jako odboráři různé zaměstnavatele, České dráhy, žosky, stavební firmy, jsme nepochybně spolu na jedné lodi. Jakmile se začne mluvit o rovných podmínkách v dopravě, jsme přece všichni vůči státu v názoru na jejich skutečnou rovnost ve vztahu silnice – železnice jednotní. Musíme tedy společně bojovat proti současné státní praxi, chceme-li přežít.

Pokud jde o mne, buď jsem všechny za ta léta přesvědčil, že méně mluvím a víc dělám, nebo je přesvědčí jiní, možná dokonce i ti, kteří si myslí, že stačí jenom slova a jinak se nic dělat nemusí.

Co byste přál Českým drahám a jejich zaměstnancům do budoucna?

Aby se železničáři dočkali dne, kdy management nebude vyhlašovat už na začátku roku, o kolik bude zase nutné snížit stavy pracovníků, ale aby mohli slyšet: V tomto roce, vzhledem k zvýšeným nárokům na přepravu nákladů po železnici a stále narůstajícímu počtu cestujících, nabízejí České dráhy absolventům odborných škol a učilišť i ostatním zájemcům třeba dva tisíce míst v kvalifikovaných oborech. A pak by tam byl dlouhý seznam těch míst… Toho bych se rád dožil, protože to nepovažuji za nereálné.

IRENA POSPÍŠILOVÁ

Foto: IVO ŠTECHA