Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Když českými médií proběhla zpráva, že Aleš Loprais získal ve svém premiérovém startu na Rallye Lisboa–Dakar 2007 pro svůj tým po čtyřech letech opět medailové umístění, všichni jsme měli radost. Po šesti vítězstvích Karla Lopraise z let 1988, 1994, 1995, 1998, 1999, 2001 a dalších medailových umístěních v kategorii kamionů snad nikdo nepochybuje, že tatrovácká značka na stupně vítězů patří.

V roce 2003 Karel během závodu utrpěl úraz zad a po loňských zkušenostech, kdy pro toto zranění musel ze slibně se vyvíjejícího závodu s dobrým umístěním odstoupit, došlo ke změnám v sestavě týmu. Za Karla nastoupil jeho synovec Aleš, který s ním jel vloni jako mechanik. Posádka jela také poprvé jako dvoučlenná. Navigátor Petr Gillar převzal i funkci mechanika.

Ale i technika doznala dalšího vylepšení. Soutěžní tatra dostala zhruba o padesát koní silnější motor, vrtuli chlazení nahradila větší v průměru o pět centimetrů, aby nedošlo k přehřátí motoru, protože se podle road booku, tedy itineráře, vědělo, že trasa povede velice teplým prostředím. A mj. bylo i nové nastavení tlumičů, které vloni otestovali v Maroku na rallye a čtrnáctidenním testem v Tunisku.

Aleš si v letošním pouštním závodu vedl znamenitě. Třetí místo vybojoval v dosud největší konkurenci kamionů za posledních 30 let. O to je bronz pro český Loprais Tatra Team cennější. Do finálové 16km „časovky“ na pláži u Růžového jezera startoval z vybojovaného průběžného třetího místa s lehce smazatelným časovým náskokem 5:27 minuty. Šlápl na plyn a díky perfektní navigaci Petra Gillara projel trasu 16. etapy bez chyby a druhým nejlepším časem potvrdil své kvality i celkové umístění.

Aleš měl v závěru dakarského závodu ještě jeden premiérový úspěch. Ve 14. etapě z Kayes do Tambacoundy, která soutěžní peloton zavedla na území Senegalu, zakončil etapovým vítězstvím. Do etapy startoval jako pátý podle pořadí z předchozího dne. Předjel Tomáše Tomečka, Van Ginkela i Rešetnikova a do cíle dorazil jen čtyři minuty za Staceym, ale s nejlepším průjezdným časem. Po svém strýci Karlovi, Vlastimilu Buchtyárovi, Otovi Měřínském, Tomáši Tomečkovi a Andrém De Azevedovi je šestým tatrovákem, který si v závodu Rallye Dakar sáhl na stupínek nejvyšší. Patnáctou etapu do Dakaru zvládl druhým nejlepším průjezdným časem. Na letošním úspěchu Loprais Tatry Teamu má svůj nezastupitelný podíl i posádka servisní tatrovky – mechanici Martin Kahánek, Leoš Loprais – Karlův syn, a Petr Čapek.

Dobře si vedly i ostatní kamiony z Tatry Kopřivnice, které potvrdily spolehlivost a schopnost obstát v konkurenci dalších světových značek i v těch nejtvrdších podmínkách. Kromě soutěžní tatrovky Loprais Tatra Teamu jely ještě další dva závodní stroje Letky Racing Teamu. Oba dorazily do Dakaru se zajímavým umístěním – brazilský řidič André De Azevedo s českým navigátorem Jaromírem Martincem skončil závod na pátém a Tomáš Tomeček na 11. místě.

Po závěrečné etapě kolem Růžového jezera a vyhlášení výsledků Rallye Lisboa–Dakar 2007 osádka se servisním týmem připravila vozidla ke zpáteční cestě a 23. ledna je v dakarském přístavu nalodili.

Do Ruzyně jsme měli přiletět 24. ledna a po tiskovce odpoledním vlakem SC Pendolino odjet do Ostravy. Jenže počasí rozhodlo jinak. Praha kvůli zasněžené přistávací ploše nepřijímala, takže jsme celý den strávili v odletové hale bruselského letiště, kde jsme měli mezipřistání. Postupně nám odkládali lety a zrušili i večerní, vyprávěl Milan Loprais, manažer Loprais Tatry Teamu o den později ve vlaku SC 502 Pendolino z Ostravy do Prahy, aby spolu se svým bratrem, synem Alešem a Petrem Gillarem stihli o den odloženou tiskovku na ruzyňském letišti.

Za poslední hodiny si cestování užili vrchovatě. Z Bruselu se jim podařilo získat letenky do Vídně, ale do Mošnova už byl let plně obsazen. Zavolali proto svým kamarádům do Bratislavy, kteří je z Vídně odvezli v noci až domů do Frenštátu pod Radhoštěm. Tam se přivítali s rodinami, osprchovali, sedli do auta a spěchali do Ostravy na hlavní nádraží, aby stihli vlak SC 502.

Pendolinem nikdo z nás dosud nejel, takže jsme byli na něj docela zvědavi. Pro dnešek jsme hledali naprosto přesný dopravní prostředek, abychom stihli brífink v 11 hodin. Vychází nám to skvěle, protože v Praze máme půlhodinovou rezervu na přesun na letiště, pochvaloval si Karel Loprais.

Těch 16 etap slavné pouštní soutěže i problémy s návratem se v klimatizovaném prostředí pendolina podepisovaly na celém týmu viditelnou únavou. Aleš se sluchátky svého MP3 v uších spokojeně podřimoval. Týmovou mikinu měl zapnutou až po krk.

Relaxuji. Poslouchám klidnou, pohodovou muziku. Nic speciálního. Vlakem občas jezdím na jižní Moravu, jinak po dráze moc necestuji. Pendolino je velmi zajímavé. Za poslední měsíc jsme opravdu nic tak komfortního nezažili. Včera jsme letěli, a bylo to peklo. V pendolinu je pohoda a hlavně příjemně teplo. Všem ho vřele doporučuji, pochvaloval si a moc se zajímal o to, zda je v bistro voze k dostání hemenex, tedy ham and eggs… Nakonec si v bistro voze, kde předčasně zakončili prohlídku soupravy, pochutnali všichni na párcích s hořčicí.

Během závodu se všichni účastníci stravují v jídelně, což je vlastně velký stan. Jenže v poušti je každé jídlo spojeno se všudypřítomným pískem. Skřípe mezi zuby, smál se Petr Gillar a porovnával: Nedávno jsem se svezl vlakem vyšší kvality na Slovensku, ale pendolino, to je úplně něco jiného. To je jiná třída!

Karel Loprais si vzpomněl, že podobné problémy s dopravou domů měli pouze v roce 1994, když vyhrál Rallye Paříž–Dakar–Paříž:

Ale počasí s tím nemělo nic společného. Vraceli jsme se tehdy se soutěžními stroji rovnou z Paříže a hlavní sponzor nás ještě pozval na oslavu. Obvykle jsme jezdili přes Rozvadov, ale naši šéfové nám říkali, že je to lepší přes Teplice. Jenže tento přechod je jen pro osobní vozy. Museli jsme na jiný, kde stála fronta kamionů a nikdo nás nechtěl pustit dopředu. Když jsme přišli na řadu, pak už to šlo jako po másle i s doprovodem až na Betlémské náměstí. Ranní tiskovku, po níž mělo následovat přijetí u prezidenta republiky, jsme nestihli, ale počkali na nás. Díky Českým drahám dnes všechno v pohodě stihneme a navíc se pendolinem svezeme dvakrát.

Loprais Tatra Team se totiž do Ostravy vrátil rovněž vlakem SC Pendolino, tentokrát ale ve druhé vozové třídě. Souprava SC 511 s odjezdem v 15.26 z Prahy Holešovic byla do posledního místečka obsazena, neboť situace na ruzyňském letišti se stabilizovala a cestující si pomáhali nejbližšími spoji domů.

Dálnice mezi Prahou je ucpaná, auta stojí, letadla nelétají, ale vlaky jezdí spolehlivě. Nebýt pendolina, tak jsme se do Prahy nedostali včas ani na několikrát posunutý termín tiskovky. Ještě jednou Českým drahám děkujeme, rozloučil se Loprais Tatra Team v Ostravě.

IVAN SKULINA

Loprais Tatra Team před pendolinem v Praze Holešovicích: (zleva) Petr Gillar, Aleš Loprais a Karel Loprais.
Foto: IVAN SKULINA