Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Zátoka a část pláže u města Bova Marina

Zatímco nás zima drží ve své mrazivé náruči, má mysl již putuje po krajích vzdálených a prohřátých sluncem. Putuje ve vzpomínkách, vyhřívá se na kalábrijských plážích, srká hutné presso a plní si břich houbovou pizzou. Zapomeňte tedy spolu se mnou na bílou zimu za oknem a na chvíli se věnujte daleko příjemnějšímu plánování letní dovolené…

Itálie mi z neznámých důvodů přirostla k srdci. Těším se vždy na tu kombinaci nafintěné voňavé země s tím, tak trochu „balkánským“, nepořádkem. Na kombinaci patetické historie s drobnou ošuntělou přítomností. Itálie voní po kávě a čerstvých koláčcích. Itálie křičí a gestikuluje. Itálie troubí a čmoudí. Ale také uchvacuje ledabylou elegancí. Ale dosti již vyznání. Vydejme se zpět, či vlastně kupředu: do krajiny roztodivné a tajuplné. Překročme Rubikon a vrhněme kostky…

Špička nablýskané kozačky

Vydejme se spolu do špičky nablýskané italské kozačky – do jihozápadní části Apeninského poloostrova. Do Kalábrie, kraje, který historie semlela do podoby pestré mozaiky kulturních a etnických vlivů. Více řecká než římská, přec název Italia pochází právě z této oblasti; trochu normanská a trochu albánská a snad maličko tajemně valdenská...

Kraj slavných a bohatých měst, jako například Sybaris, Krotón či Metaponto, která psala vrcholnou historii světových dějin. Součást tzv. Mezzogiorna, regionu, kterým vyspělý sever Itálie opovrhoval. Až v roce 1945 vyburcoval spisovatel Carlo Levi svou knihou Kristus se zastavil v Eboli, popisující nelidské životní podmínky obyvatel tohoto kraje, italskou veřejnost a následně vládu k jeho obnově. I přesto, že Liga severu stále chřestí svými xenofobními zbraněmi, tak statisíce normálních Severoitalů jezdí na dovolenou právě sem.

Noční expres nás doveze z Bolsana až na daleký jih. Hluboký hlas lodní sirény chvilku považuji za poslední útržek snu, než vykouknu z okýnka. Přímo před sebou spatřím obrovskou kotvu trajektu z Villa San Giovanni do sicilské Messiny. Rychle vyskakujeme z vlaku, který si ještě uchoval trochu nočního chladu, rovnou do subtropického vedra.

Na vedlejší koleji právě zastavuje tajuplně zatemnělý rychlík s červenými kříži na bocích, ze kterého tu a tam vykukují řádové sestry v ladných bělomodrých uniformách. Trochu mi zatrne, zda jsme snad nevjeli do válečné zóny, ale nakonec spatřím na směrové tabuli nápis Palermo – Lourdy a oddechnu si. Kdybych jen byl býval byl tušil, jaké zdravotní peripetie nás čekají, určitě bych do něj celou rodinu bez váhání nacpal…

Uzounký Messinský průliv je považován za pomyslnou hranici mezi mořem Tyrhénským a Jónským. Průliv střeží obludy monstrózní – dravá Skyllé a nenasytná Charybdis – a tak raději přeskočme do osobáčku směr Reggio di Calabria a odtud do hlavního města řecké Kalábrie – do Bovy. Ano, některým se možná nedůvěřivě zvedne obočí. Bova? Hlavní město? Ale pozor – nemluvíme o novodobé Bově Marina a nemluvíme o Kalábrii jako takové.

Řecká Kalábrie

Jde o oblast, kde se ještě dnes projevuje silný historický vliv Řecka a mluvíme o Bově Superiore, která se nachází 1000 metrů nad mořem, na vrcholcích rozervaného pohoří Aspromonte jako centrum této „Arey Grecanicy“ a jejíž dominantou je zřícenina normanské tvrze. Místní byzantská Cattedrale di S. Maria dell’Isodia ochraňuje sochu Marie s děťátkem z roku 1584, jejímž autorem je slavný messinský sochař Rinaldo Bonanno.

Chcete-li prostě poznat skutečnou podobu Kalábrie, musíte vyrazit od moře vzhůru – údolím vyschlých řečišť do kopců, které jsou zde, na jižní (tzv. jónské) straně vyprahlé a téměř pusté. Snad všechna přímořská letoviska mají svého staršího bratra v horách, kam se v minulosti uchylovalo obyvatelstvo z důvodu nekonečných nájezdů válečníků, dobyvatelů a pirátů, ale také kvůli malarickým bažinám a častým zemětřesením, které tuto oblast již několikrát zdevastovalo.

Dnes se prý do hor uchylují zejména členové známé kalábrijské mafie ‘Ndrangheta. No nevím, vzhledem k tomu, že média považují tento spolek za nejmodernější mafii Itálie, dokonce snad i s přístupem ke zbraním hromadného ničení, nedokáži si představit, že se schovávají v chatrčích uprostřed divoké přírody. Rozhodně tedy neexistují zprávy, že by nějak ohrožovali turisty, a tak se není z tohoto hlediska čeho bát.

Železniční trať se vine podél břehů Jónského moře, které občas téměř omývá kolejnice. Pláže mají šedavou barvu, písek je hrubý, promíchaný s drobným kamením. Ona šedivost příliš nepřidává značně rozporuplné podobě pobřeží. Jiskřivě modré moře, čisté díky absenci průmyslu na jedné straně a suchá, rozpraskaná zem, ze které trčí nedostavěné betonové kostry domů na straně druhé, a za tím vším pak hrozivá hradba hor.

Proč rozestavěné domy

To, že tu spatříte tak vysoké procento nedostavěných domů, je důsledkem místního zákona, dle kterého nemusíte platit z nedokončené stavby tzv. domovní daň. Leckteré staveniště v sobě tedy skrývá luxusně vybavené byty, ovšem celkový dojem pro neznalého turistu je značně neharmonický.

Pár minut za Reggiem se na horizontu objeví silueta slavné osady duchů – Pentedatilla. Pět skalních prstů ochraňuje dnes již prázdné městečko, které italská vláda nechala vystěhovat kvůli hrozícímu nebezpečí sesuvu skal. Paradoxně Pentedatillo bylo jedním z mála míst, kterému následné zemětřesení neuškodilo, ovšem život se sem již v plné míře nevrátil, a tak dnes se jedná hlavně o turistickou atrakci. Pětiprsté panorama zdobí většinu propagačních materiálů a já se již těším, jak si tam vyšlápnu.

Děti vystrkují nadšeně hlavy z okénka uhrčeného motoráčku a pouští dovnitř voňavou směs moře, písku a citronů, které právě dozrávají na zahrádkách podél trati. Italové švitoří do svých moderních telefoniny a průvodčí s úsměvem pokyvuje hlavou nad našimi fipkami: Sí, sí – Čéko, prima vakánsi, prima bambína, přičemž pošilhává naší blonďaté dceři za výstřih. Z peněženky vytahuje fotografie své rodiny a řeč se vede rukama, nohama. Nakonec nás odvede do kabiny strojvedoucího, který stejně vesele haleká a taktéž hrdě ukazuje fotku syna. Zachrání nás až to, že musíme vystoupit, jinak bychom se zřejmě museli seznámit s celým vlakem. Ale to je prostě bella Italia, a proto ji mám rád…

Motopassagiata

Jedinou kontroverzní záležitostí je pro mě snad jen současná podoba večerní passagiaty, která ve své původní podobě znamenala večerní korzování po nábřeží, setkávání s přáteli, hovory a posedávání na venkovních teráskách útulných barů. Moderní doba stvořila bohužel motopassagiatu. K večeru vyjede do městečka vše, co kola má. Mladí se prohánějí na skučících skútrech kolem dokola za neustálého troubení a halekání.

Ti starší se pak plouží po nábřeží v autech a hovory se vedou tak, že dvě auta zastaví vedle sebe. Za nimi se pak vytváří fronta aut, které smířlivě čekají, z každého se line jiná píseň a osádky horlivě křičí do telefonů. A takhle jezdí zhruba dvě tři hodiny stále dokola, stále titíž, a vám nezbývá, než se zabednit v hotelu či prchnout kamsi za město; anebo přijmout tuto hru, vyrazit na korzo a mluvit a mluvit a mluvit, protože Italové se prostě rádi baví a je jim úplně jedno, že vám nerozumí a vy nerozumíte jim…

Ale nepředbíhejme. Vždyť teprve vystupujeme na rozpálený peron staničky Bova Marina, což je betonová nevzhledná kostka, kterou zlidšťuje miniparčík s kašnou. Ovšem před nádražím jste rázem v typické Itálii. Před caffeterií stojí ležérně pár židliček se zadumanými důchodci, uzounké uličky plné aut a motorek, trochu rambajz a trochu nepořádek, a to vše zabalené v pestrobarevné subtropické flóře.

Kalábrie současná – Melito

Horko právě kulminuje a zhruba za hodinku se vše zavře a město se ponoří do odpolední siesty. Je nutné si na tento rytmus zvyknout a potřebné věci nakoupit buď ráno – což doporučuji, neboť procházka vonící Bovou a nákup právě upečených koláčků v pasticcerii či panatterii je rituál plný italských úsměvů a gestikulací a vybrané křehké koláče vám úhledně zabalí a převážou stužkou s mašlí. Nebo vyrazit až po páté hodině odpolední, kdy už ale lidé nejsou tak svěží a vstřícní. Samozřejmě moderní doba vtrhla i sem, takže nemáte-li chuť nechat si vlézt italský čas pod nehty, můžete nakoupit za městem v supermarcato, ale pozor – vzhledem k absenci chodníků musíte posledních pár metrů prokličkovat po docela frekventované autostrádě. Ceny jsou rozumné a potraviny nemá cenu tahat z domova. Připravíte se tak o požitek italské chuti chleba, másla, sýrů atd…

Prospekty v místních infocentrech (označené buď APT či v menších městech Pro Loco) nazývají tuto část pobřeží Jasmínovou riviérou. Avšak místní rostlinou, která reprezentuje Kalábrii téměř po celém světě, je bergamot, z kterého se získávají esence do prvotřídních parfémů, nebo třeba také pro ochucení čaje typu Early Grey, a ze kterého se také pálí místní „bergatomice“, což je vskutku „atomové“ pití. Pro našince jsou pak jistě značně exotické ostrůvky opuncií, jejíž plody se tu jí, no a samozřejmě palmy, které vytváří pro Středoevropana tu správnou prázdninovou atmosféru.

Co jsme mohli navštívit, kdyby…

Jak jsem ovšem předeslal v úvodu, své trackové kotníkové „goráče“, kterým se rodina, snad s jakousi temnou předtuchou, smála, jsem nakonec ani nevytáhl z batohu. Nemoc schvátila nejdříve nejmladší dcerku a hned poté následovala hospitalizace mé těhotné manželky, a tak i přes nutnost si pobyt o týden prodloužit nebyla téměř možnost, a vlastně ani myšlenky, kamkoliv vyrazit. A tak v krátkosti shrnu to, co by mohlo být zajímavé navštívit…

O pohoří Aspromonte jsem se již zmínil. Za návštěvu rozhodně ale také stojí Reggio di Calabria, které nabízí obnovenou pobřežní promenádu s nádhernými plážemi, Národní Muzeum Magna Grecia, a hlavně nezaměnitelnou atmosféru velkého italského města. Podél pobřeží Jónského moře můžete vlakem doputovat do Locri (Epizefiri), což je první řecké město s psaným zákoníkem (660 př. Kr.), které v minulosti proslulo coby centrum kultu Persefone. Naleznete zde zříceniny chrámů, divadla a řeckých a římských náhrobků.

Z Locri se můžete vydat po stopách dávných uprchlíků před saracénským útlakem, kteří na skalním útesu Rocco vystavěli nádherné městečko Gerace (původně Santa Ciriaca). Kromě starobylých budov a klikatých úzkých uliček se zde nachází také největší katedrála v Kalábrii postavená v polovině 11. století na příkaz normanského vévody Roberta Guiscarda. Dokodrcat se můžete až do zchátralého Stila. Na strmé vyvýšenině s výhledem na olivovníkové háje stojí slavná Cattolica, za níž do Stila proudí vášniví obdivovatelé byzantské architektury. Jen pozor – od vlaku je vše poměrně vzdálené.

Ovšem nádherné procházky nabízí samozřejmě samotná Bova Marina, nad kterou drží ochranitelskou ruku Panna Marie Mořská, z nepřehlédnutelného skalního útesu nad městem, a tak nezbývá než popřát: šťastnou cestu.

(Tento článek je psán jako poděkování Giovannimu Pangallovi, majiteli rezidence Solemare v Bova Marina, a celé jeho rodině za nezištnou pomoc v nouzi…)

PETR ČMERDA

Pravé italské pendolino
Foto: AUTOR (3x)