Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

My, co dojíždíme, nikdy nezapomeneme na stávku železničářů před více než deseti lety. Bylo to, tuším, v únoru a trvala snad týden. V pondělí a v úterý jsem zůstala doma, ale v úterý odpoledne mi z Činoherního klubu volali, že prý jezdí autobusy, abych přijela. Tak jsem jela autobusem. Zpátky jezdily autobusy také, měly zastávku vedle Masarykova nádraží, stály tam stovky lidí a já se většinou dostala až do druhého, někdy i třetího.

Pamatuji si, jak se v pátek nedostali do autobusu tři učňové, se kterými jsem se tam sešla opět v sobotu. Vrátili se na internát a chtěli tam do soboty přespat, jenomže internát byl už zavřený, oni neměli peníze, nemohli zavolat domů – tehdy ještě mobily nebyly běžné – a tak se celou noc potloukali po Praze a jeli domů až v sobotu. V ty dny se nějaký ministr nechal na stránkách MF DNES slyšet, že se obejdeme bez Českých drah, že se vůbec nic nestalo, autobusy to zvládají.

Těm, kteří si mohli vzít volno, dovolenou nebo se hodit marod, těm stávka určitě nevadila. Ale když si vzpomenu na ty příšerné jízdy autobusem z Kolína do Prahy a zpět, je mi špatně ještě dneska. Autobusy sice nezajížděly do všech stanic, kde normálně vlak zastavuje, ale i tak byly zajížďky nekonečné, a radši nevzpomínám na to, jak byly autobusy narvané, jak lidé nestíhali přípoje, jak jsme stáli namačkaní jeden na druhého... Jela jsem ve středu, ve čtvrtek, v pátek a v sobotu. V neděli jsem si řekla, pokud bude stávka ještě v pondělí, do Prahy nejedu, i kdybych si měla zlámat nohu... Naštěstí se vlaky v pondělí rozjely.

V roce 2006 byla zase stávka. Tentokrát půlhodinová. Rozesmálo mě to. Co je to půlhodinová stávka proti tomu, když ráno přijdete na nádraží a na informační ceduli máte u každého vlaku zpoždění – a ne ledajaké! 60 minut, 80 minut, 120 minut... Co je to proti tomu, když přijdete na Masaryčku a váš vlak nejede, protože ještě nedorazil z Kolína? Takže půlhodinová stávka, o které navíc předem víte, byla pro nás, dojížděče, legrace!

Týden po „půlhodince“ jsem se vracela z Prahy pantografem. Přes uličku seděli tři muži, zaměstnanci Českých drah, podle řeči jsem pochopila, že to jsou strojvůdci, a bavili se o stávce. O čem jiném... Mluvili dost nahlas, až jsem měla pocit, že chtějí, abychom to všichni slyšeli. Že prý jsou v právu, tak proč by nestávkovali, když i piloti stávkují, s jakými problémy se musí v práci potýkat, jak nikoho nezajímá, že když Jarda neudělá tohle, tak Standa nemůže udělat tamto a Jindra tím pádem vyjede pozdě, takže je zpoždění... Všimli si, že je pozoruju, a když jsem to už nevydržela a začala jsem se smát, přestali mluvit a podívali se na mě.

„Promiňte, že vás poslouchám, ale nejsem hluchá. Ale teď jste mě rozesmáli. Dělám totiž v divadle. A když má představení začít v půl osmé, tak začne. Diváky nezajímá, jestli má zvukař problémy, a proto přišel pozdě a proto se začne hrát později. To se prostě v divadle nesmí stát. Divák je pro nás svatý...“ Nekoukali na mě příliš přátelsky a já dostala vztek. „A ještě k té vaší stávce! Ono je totiž úplně jedno, jestli stávkujete, protože stejně máte zpoždění!“

Cestující sedící kolem souhlasně zamručeli a já si začala spokojeně číst. Přijeli jsme do Úval, někdo vystoupil, jiný přistoupil, ale ti tři stále seděli a zmobilizovali se.

„Dřív všichni herci lezli komoušům do zadků a dneska jich jsou plný noviny! Komedianti! Cpou se všude, kecají do všeho!“

„Koho zajímá, co si nějakej hérec myslí?“

„A ten... jak se vykecává v pátek...“

„Myslíš toho rypákatýho? Krause?“

„Jo, toho! Když slyším ty idioty, co si zve do toho svýho pořadu...“

„Myslíš Uvolněte se, prosím?“

„Jo. Myslím Uvolněte se, prosím! Člověk ani neví, kdo to je a von si je tam pozve! Neznámý lidi, který v životě nic nedokázali! Nuly! Póvl...“

A tak to pokračovalo dál a dál. Pak hoši postupně vystupovali, a když vystoupil poslední, oddychla jsem si. Ti mi to, panečku, nandali! Nejenom, že dělám celý život v divadle, ale byla jsem i u toho rypákatýho Krause...

IRENA FUCHSOVÁ