|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
Výřez mapy z jízdního řádu platného od července 1944 ukazuje nejen lokálku do Eslarnu s odbočkou do Flossenbürgu, ale i další dráhy Českého lesa. Tehdejší protektorátní hranice je vyznačena čerchovanou čarou.
|
Dálnice D 5 z Plzně krátce před hraničním přechodem Rozvadov/Waidhaus překročí nenápadnou trať. Spěchající řidič si ani nevšimne motoráčku jedoucího poblíž zastávky Doly na trati Domažlice–Tachov.
A stačilo málo, aby přibližně v trase dnešní dálnice vedla další místní dráha. Koncem 19. století už byla na výkresech projektantů. Měla vést z Boru přes Přimdu, po zhruba 25 kilometrech zastavit ve Svaté Kateřině a přes Rozvadov pokračovat do bavorského či přesněji hornofalckého Waidhausu. Historie neuznává žádné kdyby a tak nanejvýš můžeme věnovat krátkou vzpomínku jedné z někdejších půvabných lokálek na opačné straně Českého lesa.
První vlaky z hlavní trati Schwandorf–Hof do 25 km vzdáleného Vohenstraussu vyjely už 16. října 1886. Uvažovalo se, zda lokálka nemá odbočit ve významném městě Weiden, ale nakonec volba padla na Neustadt na říčce Waldnaab. V srpnu 1900 se koleje vyšplhaly po úbočích Českého lesa do 17 km vzdáleného Waidhausu na české hranici a 1. října 1908 byla půlstovky kilometrů dlouhá trať ukončena v městečku Eslarn.
Zapomenout nelze na šestikilometrovou odbočku z Flossu do Flossenbürgu. Tady vyrostl obří lom na žulu, kvůli jehož těžbě – mimo jiné pro obří stavby plánované nacistickými režimními architekty v Norimberku, tu byl brzy zřízen velký koncentrační tábor. Měl desítky poboček i na území Čech a vedle četných pochodů smrti z počátku roku 1945 se neblaze zapsal i leteckým útokem na vlak, převážející 16. dubna 1945 vězně do Dachau. Ve stanici Floss tehdy zahynulo 35 vězňů a asi 6 strážných. Na této odbočce byla 31. 5. 1959 zcela zastavena doprava osobní a 28. 5. 1972 i nákladní, načež byla kolej snesena. Bohužel, ani kmenová dráha nedopadla lépe.
I eslarnská dráha byla mnohokrát vystavena nepříznivým zimním podmínkám. Zejména vítr z východu, mající přezdívku „Čech“, dovedl vytvořit metrové závěje. Legendární se stala zejména noc z 18. na 19. 1. 1963, kdy silná vánice uvěznila ve sněhu osobní vlak jedoucí z Eslarnu do Weidenu. Soupravu s lokomotivou 98.1032 vysvobodila až po dvou dnech třicítka vojáků Bundeswehru.
Zejména počátkem 70. let byla lokálka četným cílem západoevropských železničních fandů, kteří sem jezdili „lovit“ snímky zde nasazených posledních parních lokomotiv řady 64 (přezdívaných podle dámského účesu 30. let nikoli mikádo, ale Bubikopf). Jak poslední 64.415, dojezdivší v říjnu 1974, tak další její čtyři kolegyně depa Weiden byly zachovány pro muzejní účely. Lokálka na tom byla o poznání hůře.
V roce 1986 ještě stihla posloužit při odvozu 2500 ocelových trub pro tranzitní plynovod budovaný směrem z Česka, ale 30. 5. 1992 byla zastavena osobní doprava mezi Weidenem a Flossem, po roce 1993 snesena trať Vohenstrauss – Eslarn, částečně změněná na evropskou cyklostezku otevřenou v červenci 2005, místy pohřbená pod masou nové dálnice. Právě před deseti lety, od podzimu 1998 do jara 1999, zanikl zbylý kus dráhy od mostu přes tok Naab, resp. ze Sv. Felixu do Vohenstraussu. Tím skončila jedna z nedopsaných stránek železničních dějin, kterou jsme aspoň my měli čtyři desítky let nepřístupnou a jež málem byla psána i na našem území.
Sestaveno s využitím informací z www.mysnip.de/forum-archiv, informace o cyklostezce naleznete na www.bocklweg.de.
 |