|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
Zpráva z tisku: „Tři spadlé troleje včera odpoledne zastavily na tři hodiny provoz na důležité železniční trati mezi Prahou a Kolínem, v místech mezi Běchovicemi a Úvaly. Dálkové vlaky byly odkláněny přes Nymburk… Mluvčí Drážní inspekce Zdeněk Neusar předpokládá, že škoda nepřevýší půl milionu korun…“
Půl milionu? Kdepak! To bude víc! Pan Zdeněk se mýlí. My, cestující ze šestého vagonu, kteří jsme seděli v pátém kupé, kde jsou čísla sedadel 21, 22, 23, 24, 25 a 26, uvažujeme o podání žaloby na České dráhy pro nenapravitelnou psychickou újmu naši a našich rodinných příslušníků, pro rozvrat rodiny a zanedbání rodinné péče. Vážně! Bylo nás v kupé šest a pro všechny znamenaly tři spadlé troleje nejenom zpoždění vlaku, ale hlavně zásah do soukromí!
Šla jsem ten den Opletalovou ulicí směrem k Hlavnímu nádraží. Zkouška nám skončila dřív, tak jsem chtěla jet rychlíkem v šestnáct hodin. Byla jsem skoro u nádraží, když mi zazvonil mobil. Pan Fuchs.
„Co děláš? Kdy pojedeš domů?“ Podivila jsem se. Co se stalo? To je najednou starostí!
„Skončili jsme dřív, jdu na nádraží, pojedu teď ve čtyři.“ Pan Fuchs se zasmál.
„Nepojedeš. Hlásili v rádiu, že v Běchovicích spadla trolej, je tam autobusová doprava a rychlíky pojedou přes Nymburk.“
Došla jsem na nádraží, sedla si do svého rychlíku a vyčkávala. Když se objevilo na tabuli zpoždění, lidé začali přebíhat do jiných vlaků, protože se domnívali, že zpoždění má pouze náš vlak. Když se chtěl zvednout pán, sedící naproti mně, řekla jsem svým spolucestujícím, co mi volal pan Fuchs a postupně jsme informovali i vedlejší kupé, takže jsme zůstali sedět na svých místech a sledovali ostatní, jak přebíhají koleje, nastupují do jiných vlaků a posléze se unaveně a naštvaně zase vracejí zpátky, protože stejná, dokonce i větší zpoždění, začala naskakovat na tabulích u všech vlaků směrem na Pardubice.
Seděli jsme ve vlaku na hlavním nádraží OSMDESÁT minut a NIKDO neohlásil, PROČ se nejede, CO se KDE stalo a KDY pojedeme. Nejinformovanější bylo, díky panu Fuchsovi, naše kupé. V průběhu čekání mí spolucestující začali žhavit mobily. Paní M. potřebovala někoho na hlídání svých dvojčat, protože tchyně, která je hlídala, musela jít píchnout injekci tchánovi. Paní M. řekla své matce, která se nechtěla sejít u dvojčat s druhou babičkou, že je malicherná slepice, a pak zkomplikovala život své kamarádce, která nakonec ke dvojčatům zaskočila.
Panu S. manželka zpoždění nevěřila, bylo totiž už třetí za poslední týden, navíc se dneska chystali na usmiřovací večeři. Nedalo se nic dělat, museli jsme mu alibi dosvědčit, ale podle toho, jak se tvářil, to asi moc nepomohlo.
Slečna H. se rozešla s přítelem, se kterým měla odjet druhý den brzy ráno do jižních Čech na dovolenou.
„Jirko, musíš dojít nakoupit! Seznam leží na stole. Cože? Nedojdeš? A proč? Jaká ženská práce, proboha?! Prosím?! Jak to myslíš?! Tak víš co? Jeď si sám! Jdu spát dneska k našim! A o víkendu si od tebe odstěhuju věci!“
Paní K. slíbila svému šéfovi, že mu okamžitě z domova pošle mail s jistými informacemi. Když mu teď telefonovala, že je pořád ještě ve vlaku a domů se dostane o dvě hodiny déle, vynadal jí.
„Prý mi nedá prémie,“ vzdychla, když bouchl telefonem.
Pan D., který seděl naproti mně, se tvářil dost smutně.
„Chtěl jsem jít za maminkou do nemocnice. Je po operaci. Mobil s sebou nemá. Stejně by ho nemohla zvednout… Nevím, jestli mě tam ještě pustí… Čeká na mě už hodinu… Když si ji představím, jak leží na posteli a kouká ke dveřím...“
A já? Měla jsem za sebou generálkový týden, každý den jsem se vracela o půlnoci a dneska jsem se těšila, že konečně přijedu dřív… Ale i tak jsem na tom byla ze všech cestujících nejlépe. Pan Fuchs ví, proč ještě nejsem doma a k večeři si něco vezme, i se psem dojde, děti jsou velké, hlídání nepotřebuju, v nemocnici na mě naštěstí nikdo nečeká a blbého šéfa nemám…
 |