Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Náčelník železniční stanice Dobrotín Zdeněk Labuda se převaluje v posteli. Nemůže spát. Už je před druhou hodinou noční. Manželka oddychuje spánkem spravedlivých. Už si zvykla, stejně jako osm rodin, obývajících bytovky u nádraží. Člověk si prý zvykne i na šibenici. Náčelníkovi se honí hlavou divoké myšlenky. Říká si: Já na ty ignoranty vletím. Mají se na co těšit. Jsou tak neschopní, že nedokáží odstavit Sergeje tak, aby nebudil v noci unavené pracující!

Náhle svlékne pyžamo, oblékne si uniformu a pádí po schodech dolů. Teplo domácího krbu vymění za lezavou zimu zasněženého nádraží. Stanice se topí ve tmě. Nesvítí ani stožáry. Pauza. Posunovači chrápou v bajce a venkovní výpravčí činí totéž na čtyřech židlích v dopravní kanceláři. Vše utichlo, jen pod okny drnčí ten prokletý Sergej!

Nádražím se řítí kulový blesk. Venkovní je sražen ze židlí, na kterých si ustlal. Noční kontrolou byl překvapen, vždycky se přece chodí jen do půlnoci. No jasně, došlo mu. Starého vyhnal do nepohody v tak nevhodnou dobu ten řvoucí Sergej. Za chvíli se ozývají hromy a blesky na věži u dispozičního. Noční kontrola pak trvala až do rána!

Těžko říci, proč strojvedoucí nechávali běžet motor tohoto těžkého stroje stále. Snad že by mohly být potíže se startem? A tak výpravčí měli s touto hlučnou noční můrou jen starosti. Kam s ním? Jako ten Nerudův slamník. Jakmile Sergej zůstal stát uprostřed nádraží, budil náčelníka a provokoval noční kontroly. Na brněnském zhlaví budil zase obyvatele přilehlých domků. Na veselském zhlaví sice nikoho nebudil, ale zaměstnanci museli chodit dva kilometry sněhem budit strojvedoucí, když zaspali.

Jinak byl Sergej kabrňák. Co sahá paměť, ani jedenkrát neuvázl na stoupání třinácti promile. Jeden Sergej vpředu a druhý na postrku. Dvacet wapek, dva tisíce tun. Jednou dokonce přijel s celou zátěží přerovský strojvedoucí Pospíšil sám, když mu omylem v sousední stanici vyvěsili postrk! Strojvedoucí pak vletěl do dopravní kanceláře a s vytřeštěnýma očima křičel: To není možný, já jsem to vytáh sám! Bóže, to mám dobrou mašinu. To je můj Karel! A přítomný výpravčí Bernát si přisadil: To víte. Sergej má také duši a dokáže nevídané věci. Zvlášť když vás miluje...

Na hlučnost Sergejů si stěžovali obyvatelé přilehlých domků. Náčelník byl štamgastem v trestní komisi. Lidé sepisovali petice, řešil to i výbor Strany. Marně. Prostě hlučná noční můra vítězila na všech frontách. Jedna důchodkyně, velmi agilní, stávala při průjezdu Sergejů mezi dveřmi a hrozila strojvedoucím zaťatou pěstí.

Hluk se ozýval ve dne i v noci. Jednou na denní směně se opět pod věží výpravní budovy ozývalo známé dunění. Sergej stál těsně pod věží. Náhle se rozletí dveře kanceláře náčelníka a hned na výpravčího Bernáta: Jseš úplně neschopnej! Proč necháš tu mašinu hučet pod věží? To je takový problém zahnat ji na zhlaví?

– Šéfe, rozčilujete se zbytečně. Za označení místa zastavení přece odpovídá venkovní výpravčí, hájí se napadený.

– Ty jseš vedoucí směny, ty odpovídáš a důsledky si připočítej sám, ukončil výstup náčelník.

Rozkaz byl splněn. Za chvíli se celá souprava dala do pohybu na zhlaví. Hlučící motor v čele vlaku se přesunul až k odjezdovému ná­věstidlu. Dostal však za sebe přiměřenou náhradu. Za chvíli hlučel se stejnou intenzitou pod okny věže pro změnu – Sergej na postrku...

FRANTIŠEK MENDLÍK