Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Datum 13. vyšlo letos v březnu na pátek. Pár dnů předtím mi volala paní šéfredaktorka z Kolínského deníku a chtěla ode mě do ankety odpověď na otázku, co pro mě znamená pátek, třináctého. Rozesmála jsem se. „Hodně! 13. května 1974 jsem počala svého syna Filipa, 13. září 1974 jsem se vdala a 13. února 1975 se Filip narodil.“ Vyrazila jsem jí tím dech, a když se vzpamatovala, zeptala se, jestli ty třináctky jsou pro mě šťastné. „Ano, jsou. Manželství naštěstí nevydrželo a syn je moje zlatíčko.“

Myslím, že i pro České dráhy neznamenal pátek 13. března nic zlého. Ale už druhý den to tak dobře nedopadlo. V sobotu 14. března se k večeru srazila ve Vršovicích posunovací lokomotiva s rychlíkem z Brna. Naštěstí se nikomu nic nestalo…

V pondělí 16. března jsem jela do Prahy na zkoušku rychlíkem 670 v 8.10. Říkala jsem si, dneska už bude všechno v pořádku, jsme ještě dál od pátku třináctého, než byla nešťastná sobota, ale v pořádku nebylo nic, alespoň pro mě ne…

Rychlík byl hodně narvaný, takže se naše parta dojížděčů rozdělila a hledali jsme si místo každý sám. Víte, místa se většinou vždycky najdou, i když se vlak zdá přeplněný. Někteří chytří cestující si totiž myslí, že když vedle sebe hodí tašku, bude si blbý (a nesmělý) cestující myslet, že je místo obsazené.

No, někteří si to myslí, proto jich tolik stojí v uličce, ale Fuchsová, která má nohu po dětské obrně a ví, že stát hodinu do Prahy by ji na několik dnů uvedlo do stavu méně pohyblivého, si místo najde vždycky. A nepříjemné obličeje dvou, tří cestujících, kteří svými taškami zabírají celé kupé, mě už dávno nevzrušují. Hlavně, že sedím.

Do Prahy jsme dojeli se zpožděním, protože se kvůli sobotní srážce ve Vršovicích jezdilo přes Libeň, a vlaky musely čekat, ale do divadla jsem přišla včas, a dá se říct, že zbytečně. Řešili se jisté provozní a technické věci a výsledek byl, že se ten den zkouška zrušila. Zajá­sala jsem a vytáhla jízdní řád. Je takový menší, modrý a je na něm napsáno Nymbursko 2009.

Řeknu vám, něco tak blbého jsem dlouho neviděla a nemyslím si to jenom já. Vážně. Nevím, kdo furt vymýšlí něco jiného a podle něho lepšího. Jízdní řád 2008 byl přehledný, vlaky v něm šly po sobě tak, jak po sobě jedou, to znamená, rychlík, panťák, Ex, Ic, rychlík, panťák, Ec atd. Ale tohle nešťastné Nymbursko 2009?! Hrůza! Nejdřív jsou uvedené panťáky a zrychlené vlaky a v jiné rubrice, nazvané „spoje vyšší kvality“, jsou doslova nahňahňané ostatní vlaky, s tím, že na pěti řádcích jsou pod sebou namačkané příjezdy Praha, Kolín, Pardubice, Česká Třebová, Havlíčkův Brod, Brno…

Chtěla jsem jet rychlíkem v 11.40, ale když jsem přišla na hlavák, všimla jsem si na tabuli vlaku IC 517, s odjezdem v 11.23, a když u něho v tu chvíli naskočilo deset minut zpoždění, rychle jsem zamířila k Informacím. Jsou tam dvě okénka, a já si vybrala to krajní, pravé. Příjemná žena středního věku se na mě tázavě podívala a já se jí zeptala, jestli IC, který jede z Prahy v 11.23, staví v Kolíně. Někam se podívala a přikývla.

„Samozřejmě, staví v Kolíně.“ Rozzářila jsem se.

„Fakt? Tak to je prima. A stihnu ho?“ Opět přikývla.

„Určitě. Má tam zpoždění.“

Tak jsem šla na čtvrté nástupiště, vlezla jsem do IC, a protože na dveřích visela cedulka, že první stanice jsou Pardubice, pro jistotu jsem se zeptala mladíka s červeným batohem, který nastupoval za mnou, jestli to staví v Kolíně. Přikývl.

„Staví. Ptal jsem se.“

Sedla jsem si, vytáhla noviny, zpoždění vylezlo na 20 minut, ale byla jsem v pohodě. Zkouška odpadla, místo ve 14.40 jedu domů už teď, co bych ještě chtěla? Nakonec jsme vyjeli o něco dřív než za dvacet minut, a když kousek za Libní přišla hezká paní průvodčí, spokojeně jsem jí ukázala jízdenku.

„A vy jedete kam, paní?“ zeptala se mě hezká paní průvodčí a koukala na jízdenku. Hezká je, ale je, chudinka, slepá, pomyslela jsem si. To si to nemůže přečíst? Nicméně jsem odpověděla.

„Do Kolína.“

„V Kolíně nestavíme.“

Srdce se mi zastavilo. Ne! To ne…

„Jak to, že nestavíte? Teď jsem se ptala na hlaváku v Informacích a řekli mi, že v Kolíně stavíte!“ Zavrtěla hlavou.

„Tenhle vlak nikdy v Kolíně nestaví.“

Vytáhla jsem peněženku, že si koupím jízdenku Kolín–Pardubice, ale řekla mi, abych si v Pardubicích koupila jízdenku do Kolína a šla dál. To je fakt špatný den, pomyslela jsem si, a tiše a nešťastně jsem úpěla, když jsme frčeli Kolínem… Ale to není všechno!

Když jsem vystoupila v Pardubicích, vystoupil i mladík s červeným batohem a jeden známý z Kolína, který také dojíždí. Všichni tři jsme začali nadávat a hezká paní průvodčí, která stála kousek od nás, na mě kývla.

„Měla jste pravdu! Jelo vás do Kolína pět! A všem v Informacích řekli, že v Kolíně stavíme!“

IRENA FUCHSOVÁ