Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Lázně Bükfürdő jsou druhé největší lázně v Maďarsku

S přáteli jsme si řekli, že tentokrát o dovolené nepojedeme nikam do exotických dálek, ale spíše ji pojmeme relaxačně. A tak jsme jednou ráno vloni na podzim vystoupili na nádražíčku v maďarském Büku a zamířili do čtyři kilometry vzdálených, světově proslulých Lázní Bükfürdő.

S ubytováním tady mimo sezonu není problém. Kromě několika hotelů různých kategorií a rozlehlého kempu je takřka u každého domku cedule Zimmer Frei s cenou okolo 12 eur za osobu a noc. Najít lázně také není problém. Stačí zavřít oči a jít po čichu, nemůžete minout. Základní vstupné je 1400 forintů, kdo chce navíc ještě vyzkoušet tzv. zážitkové lázně (vířivky, trysky proudy, sauny), tak si připlatí dalších 1700 Ft.

Celoroční máčení

Díky vydatnému termálnímu prameni, tryskajícímu z hloubky téměř 1300 m, jehož léčivá voda o teplotě 58° C má mimořádně vysoký obsah železa s konstantním podílem vápníku, hořčíku a hydrogenuhličitanů, je zde provoz celoroční. Kdo by měl však problémy máčet se v teplé vodě, zatímco mu na hlavu sněží, může využít uvnitř obrovské haly několik bazénů léčivé vody. V přilehlém venkovním parku jsou ovšem i bazény plavecké a dětské s normální vodou.

Jako princezna Koloběžka pak působí bazén u hlavní budovy, částečně kryt stříškou, částečně pod širým nebem s hlavním vývěrem minerální vody. Vydržet delší dobu nad tímto pramenem s výronem dráždivého plynu, na jehož možné zdravotní komplikace upozorňuje cedule s nápisy v několika jazycích, je hodno výkonu otrlého čichače toluenu. Kdo si chce pak ještě vyzkoušet správnou funkci trávicího ústrojí, může minerální vodu ochutnat z pítka v ambitu.

Jinak zdejší minerální voda je prospěšná především při onemocnění pohybové ústrojí. Po celodenním pobytu ve vodě jste vesměs tak utahaný, že už ani tolik nezamrzí, že vám po deváté skoro nikde nenalijí a před desátou všude zavírají (pozn. red.: v Maďarsku se „nálevny“ obvykle otevírají v 5 h ráno, ale kolem osmé večer zavírají). To víte, lázeňské městečko, pacienti již dávno spí, aby nabrali síly na nový máčecí den.

Nemusíte mít však obavy, že se zde nedomluvíte, vždyť vzdálenost 190 kilometrů od Břeclavi přímo předurčuje místní lázně pro početnou českou klientelu.

Nedaleko Büku je malé městečko Nagycenk. Na místním hřbitově najdete hrobku rodu Szechenyiů a v jejich panském sídle pak kromě hotelu i muzeum hraběte Istvána Széchenyi (1791–1860), který vešel do dějin Maďarska jako „největší Maďar“. Nás však zajímalo něco jiného: železniční muzeum, které leží u silnice Sopron–Győr.

Nagycenk. U nádražíčka Kastély se na pomníčcích nachází několik úzkorozchodných lokomotiv a vagonků.

Železniční muzeum

U nádražíčka Kastély se na pomníčcích nachází 8 úzkorozchodných lokomotiv a několik vagonků. Odtud též vyráží 3,5 km dlouhá úzkokolejná dráha vedoucí do Fertobozu, postavená v roce 1972. Dle stavu kolejí bych tipoval, že je pravidelně pojížděná, ale po přečtení maďarského jízdního řadu ani nedokážu odhadnout kdy; inu maďarština. (pozn. red.: dráha je v provozu od 4. dubna do 25. října o víkendech a svátcích; ve vybrané dny jezdí parní lokomotiva, v ostatní dny motorová).

Část muzea se nachází i na konečné ve Fertobozu, trať Sopron–Győr, zde jsou totiž odstaveny dvě normálněrozchodné parní lokomotivy, ale protože zde vlak běžně nezastavuje (pozn. red.: pravidelně zde zastavují pouze některé vlaky, další ve dnech provozu muzejní železnice). Mírně zklamaní se přesouváme do 12 kilometrů vzdáleného města Sopron, dle turistických průvodců nejkrásnější středověké město v Maďarsku s bohatou historií danou svou polohou na hranici Rakouska a Maďarska. Vnitřní město s většinou památek najdete celkem snadno, na jeho severní straně stojí mohutná, skoro z každého místa viditelná dominanta města, 60metrová věž, která kdysi sloužila převážně k ohlašování požárů.

Celkově historické jádro působí mile a uhlazeně a procházka po něm vám zabere maximálně dvě hodiny, i když půjdete křížem krážem. Zvláště pak doporučuji navštívit „Kozí kostel“ s gotickou klenbou a barokní výzdobou na náměstí Fo tér a procházku okolo hradeb s romantickými zákoutími. Je příjemným pohlazením po duši.

Další den jsme se vydali na jih. Po 80 kilometrech, které nám vlakem trvaly 2,5 hodiny i s přestupem Zalaszentiván, jsme dorazili do města Zalaegerszeg.

Nejlepší pohled je dozadu

Cesta vlakem se může zdát nudná kvůli rovinaté krajině a výhledu, který je z větší části kryt zarostlými stromy, ale když zaujmete místo, abyste viděli koleje za sebou, budete se divit. Na rovné trati prakticky bez oblouků uvidíte i několik kilometrů daleko. Dokonce pohled na těžký nákladní vlak pronásledující náš malinkatý motoráček může vyvolat i drobné obavy. Vzhledem k tomu, že tu zrovna probíhala řepná kampaň, tak jsme v skoro každé stanici potkávali nákladní vlaky v čele s u nás již nepoužívanými Sergeji. Historický střed města Zalaegerszeg jsme nenašli, prý není nijak výrazný. Kromě několika kostelů a krásně opravené synagogy, která v současnosti slouží jako galerie a koncertní síň, zde nic zajímavého nebylo. Nevadí, náš cíl byl stejně jinde.

Nejstarší maďarský skanzen

Severozápadně od centra u zastávky Zalaegerszeg-Ola se nachází Muzeum Göcsejské vesnice. Zaplatíte 500 Ft a můžete vstoupit do nejstaršího skanzenu v Maďarsku. Kdo by čekal baráčky sestavené ve vesnici, byl by zklamán. Nachází se zde několik unikátních statků, u nichž mě třeba zaujalo, že co místnost, samozřejmě vybavená dle účelu, ke kterému sloužila, to samostatný vchod. Pozoruhodná jsou i malá okénka, že by se jimi nedala prostrčit ani hlava. Atmosféru vesnice dotvářely unikátní zemědělské stroje a v ohradách volně pobíhající domácí zvířata.

Na břehu potoka se pak nachází pěkný vodní mlýn s obrovským mlýnským kolem. Očividně nově postavený či nově zrekonstruovaný dřevěný kostelík mě už do vesnice tolik neseděl, jaksi mu chyběla ta správná patina. Za potokem mě pak překvapily repliky staveb ne zrovna typických pro maďarské nížiny, jako třeba ruská dřevěnka, polozemljanka anebo chatička na kůlech. Jedná se o expozici z oblastí dalekého severu.

Cestou zpět jsme si prohlédli několik krásně vyřezávaných štítů. V západní části skanzenu je ale další tahák, Muzeum ropného průmyslu. Ostatně kde jinde než zde, když v okolí, na Zalských polích, se těží ropa. Najdete tady mnoho zajímavých věcí od korunek vrtáku různých velikostí, přes důlní vláček, až třeba po sbírku benzínových stojanů.

Nafta, nafta…

Nejvíc však asi zaujmou všude postavené vrtné plošiny, od těch nejstarších i s polorozpadlým parním strojem, přes mobilní plošiny umístěné na různých typech aut, třeba ZIL, po tu nejmohutnější, jejíž věž tyčící se do výšky 50 metrů nemůžete přehlédnout. Pokud vám nevadí, že se ušpiníte, můžete si skoro vše osahat, snad jen kromě oplocené ropné pumpy, která se vám na ukázku za 100 Ft na pár minut rozběhne.

V přilehlé budově, do které se dostanete parčíkem s bustami významných osobností maďarského průmyslu, najdete kromě dokumentů o těžbě ropy a sbírce minerálů též obrovský model, částečně pohyblivý, o procesu kompletního zpracování ropy, od těžby, přes rafinerii, až po distribuci pohonných hmot.

Poslední den jsem ještě využil k opětovné návštěvě lázní Bükfürdő. Šest hodin strávených v příjemné smrduté vodě uběhlo jako nic, člověk úplně cítil, jak se mu prohřívá tělo a jak si klouby lebedí, až na to léčebné aroma. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ještě týden po návratu domů jsem ten puch všude cítil.

Cestou domů jsem se ještě na dvě hodinky zastavil v nočním Győru. Nevím proč, ale zahnuté a místy úzké uličky mi připomněly atmosféru našich měst; a pak hurá na nádraží a zpátky domů.

(Redakční poznámky připravil spolupracovník redakce Ing. Karel Beneš.)

RADEK HORTENSKÝ

Zalaegerszeg. Muzeum Göcsejské vesnice
Foto: AUTOR (3x)