Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Při vyslovení jména Bulharsko si asi většina Čechů vybaví masové odborářské rekreace, které se na zdejším pobřeží Černého moře organizovaly v 70. a 80. letech 20. století a jež se staly synonymem pro setkávání se s „opravdu teplou mořskou vodou“ a stabilním letním počasím. Daleko méně se pak do této balkánské země jezdilo za poznáváním místních historických památek a přírodních krás, které vytvořila zdejší příroda.

Se změnou společenských poměrů v roce 1989 zájem většiny Čechů o Bulharsko opadl a ti jedinci, kteří mu přece jen zůstali věrní, se raději vydávali do tamních hor za turistikou a za poznáváním místních klášterů. Teprve když Bulhaři změnili standardy turistických služeb a Středoevropané si spočítali, že zdejší cenová hladina je daleko příznivější než v zemích, kde se platí eury, začaly se davy turistů k Černému moři vracet. Po dvaceti letech je tak na bulharských plážích opět ve velkém slyšet čeština.

Nejen lenošení

Ne každý se však spokojí s pouhým plážovým lenošením doplněným o odpolední nebo večerní obcházení mnoha místních barů a restaurací, a snaží se také trochu seznamovat s místními památkami nebo přírodními krásami. Pouhým pohledem na rychle vyrůstající hotely a rezidenční komplexy architektonicky nevšedních nebo také zprofanovaných a přehnaně ozdobných tvarů si člověk obraz o zemi rozhodně nevytvoří.

Přestože organizované autobusové výlety cestovních kanceláří na zajímavá místa jsou pohodlné, díky jejich časté uspěchanosti se vyplatí vyzkoušet si raději výhody nezávislého cestování „vlastní dopravou“. Jako vhodného pomocníka pro tyto cesty lze doporučit také vlaky, ačkoli bulharská přímořská železniční síť není příliš hustá. A co víc, podél moře vlastně nevede žádná trať, kde by v současnosti byla provozována osobní doprava.

Elektrické jednotky řady 32 čekají v železniční stanici Burgas na své pravidelné výkony na osobních vlacích v okolí města.

Architektonickou dominantu Burgasu představuje budova místního nádraží, která je až na barvu fasády poměrně zdařilou kopií o něco starší staniční budovy ve Varně.

Jedinými dvěma místy, kde se bulharský vlak může podívat na zpěněné vrcholky mořských vln, tak v současnosti zůstávají pouze Varna a Burgas, tj. třetí, resp. čtvrté největší město v zemi. Neexistence pobřežní železnice způsobuje, že při cestě vlakem mezi oběma zmíněnými městy, které dělí vzdušná vzdálenost necelých devadesáti kilometrů, je nutné projet část vnitrozemí a urazit téměř 220 kilometrů. Protože mezi Varnou a Burgasem nejezdí přímé vlaky, je také nutné absolvovat jeden přestup v turisticky málo známém městě Karnobat. I přes veškeré komplikace s dlouhou dopravou se však takový železniční výlet vyplatí podstoupit.

Představte si tedy, že jste turista trávící letní dovolenou v přímořské části Bulharska, který je příznivcem cestování po železnici a nevadí mu nízká frekvence místních spojů. Na dalších řádcích jsou pak pro vás připraveny pomyslné vlaky směřující za poznáním vybraných zajímavostí tohoto regionu. Prosím, nastupte si, za chvíli budeme odjíždět!

Železnice v blízkosti moře

Dříve než náš pomyslný vlak opustí některou ze stanic ležících v blízkosti Černého moře, bude jistě zajímavé seznámit se s historií železniční dopravy v přímořské části Bulharska. První železnice se v tomto regionu objevila ve srovnání s ostatní Evropou relativně pozdě, a to až v 60. letech 19. století. To bylo způsobeno jednak celkem obtížně přístupným terénem a nízkou hustotou osídlení a jednak politickým uspořádáním kraje, neboť veškeré území současného Bulharska patřilo turecké říši, jež tehdy stále zabírala velkou část Balkánského poloostrova. Ona trať byla zprovozněna v roce 1866, spojila Varnu s 220 kilometrů vzdáleným Ruse, ležícím na břehu řeky Dunaj, a stala se vůbec první železniční tratí v zemi. K zajímavostem této železnice patřila skutečnost, že její vznik iniciovala Velká Británie a že ji také postavila a provozovala britská soukromá společnost.

Druhá bulharská železnice vedoucí k moři vznikla již v době samostatného bulharského státu, konkrétně v roce 1890, a přivedla vlaky z vnitrozemského města Jambol do zdejšího druhého největšího černomořského přístavu – Burgasu. Tato trať nejen že zajistila Burgasu napojení na bulharskou železniční síť, ale zároveň znamenala dokončení jedné z hlavních železničních magistrál v zemi vedoucí ze Sofie přes Plovdiv a Jambol k pobřeží Černého moře.

Nejmladší přímořská trať

Poslední železnice v přímořské oblasti Bulharska spatřila světlo světa v roce 1922 a vedla z Burgasu směrem na severovýchod do necelých dvacet kilometrů vzdálených pobřežních lázní Pomorie. Železniční provoz na této trati je celkem slabý, neboť osobní vlaky zde již několik desetiletí nejezdí a vlaky nákladní sem vyrážejí také spíše jen podle potřeby než pravidelně, nejvíce pak k uhelnému dolu Sarafovo. Kromě toho je závěrečný úsek tratě, který prochází městskou částí Pomorie, snesen a budova zdejší bývalé konečné stanice se nachází v dosti dezolátním stavu.

Ačkoli současný stav železnice Burgas–Pomorie vypadá dosti žalostně, možná se jejím kolejím začíná blýskat na lepší časy. Regionální politici i bulharské ministerstvo dopravy si totiž dobře uvědomují její potenciál pro turistický ruch i pro dopravní obslužnost rychle se rozvíjejících sídlišť v severovýchodní části Burgasu. Podle aktuálních plánů by proto v blízké budoucnosti mělo dojít k rekonstrukci tratě a obnovení osobní dopravy v podobě systému příměstské železnice. Pokud by se navíc našel dostatek finančních prostředků, mohl by být v delším časovém horizontu tento systém rozšířen z Burgasu také na jih směrem k letoviskům Sozopol a Carevo. To by však již vyžadovalo stavbu zcela nové tratě.

Na začátek Burgas

Náš poznávací výlet po „přímořské“ části Bulharska začneme v přístavním městě Burgas, které potenciálním železničním cestovatelům, kteří pobývají v blízkých pobřežních letoviscích, nabízí pohodlnější přestup mezi autobusem a vlakem. Na rozdíl od Varny se totiž místní autobusové a vlakové nádraží nachází v těsném sousedství a člověk při přestupu nemusí absolvovat několikakilometrový pochod na opačný konec města.

Mezi výrazné památky centra Varny patří městská hodinová věž u budovy druhé scény místního divadla Stojana Bachvarova.

Po příjezdu do Burgasu se turista v závislosti na časové rezervě do odjezdu nejbližšího vlaku může rozhodnout, zdali půjde rovnou na nádraží reprezentované mohutnou budovou s vysokou hodinovou věží nebo zdali vyrazí na krátkou prohlídku zdejšího nedalekého městského centra. V něm si lze prohlédnout několik malebných kostelíků, patřících různým křesťanským církvím, a katedrálu Sv. Cyrila a Metoděje. Další výraznější stavební památky bychom však zde hledali marně, neboť Burgas se do podoby města a velkého námořního přístavu začal rozvíjet až po roce 1856. Před uvedeným letopočtem bychom v prostoru dnešního města nalezli pouze malou rybářskou osadu.

Po prohlídce burgaských kostelíků by se jistě ještě dalo v klidu posedět v některé z četných restaurací lemujících místní pěší zóny nebo se projít ve stínu košatých stromů v Přímořském parku, ale tyto zážitky si nechme na příští návštěvu města. Nás přece jen tlačí čas a musíme se vrátit na nádraží. Frekvence vhodných vlakových spojů ve směru na Varnu přece jen není tak velká.

Karnobatské kontrasty

Náš pomyslný vlak se konečně dává do pohybu a po pomalém „vykodrcání“ se kolem burgaské přístavní zóny nabírá rychlost. Železniční trať ze začátku lemuje rovinatá krajina, ale již po půlhodině jízdy se na severním obzoru objevují první vrcholky pohoří Stará Planina, které je u nás známější spíše pod svým dřívějším jménem „Balkán“.

Na nádraží v městě Ajtos, které je téměř nedotčené turistickým ruchem a které náhodným cestovatelům nabízí setkání s nefalšovanou atmosférou bulharského maloměstského života, se již pomalu zdá, že vlak brzy začne stoupat do nedalekých kopců. Koleje jsou však jiného názoru a ostře zatáčejí do podhorské roviny.

Za další půlhodinu jízdy, během níž může cestující pozorovat rozsáhlé slunečnicové lány nebo malebné vesničky, jejichž panorama často zdobí minarety mešit, vjíždí vlak do rozsáhlé železniční stanice. Pohled do jízdního řádu i na hodinky dává tušit, že na poněkud nevzhledné obrovské betonové staniční budově člověk za chvíli spatří nápis „Karnobat“. To je jasný pokyn k přestupu na přípoj ve směru Varna.

První dojem nevalný

Pokud má turista dost času, ať již z důvodu dlouhého čekání na přípoj nebo z důvodu naplánovaného zdržení, může vyrazit na prohlídku města. Hned začátek takové prohlídky však neznalým cestovatelům přinese nepříjemné překvapení v podobě naprosto nevzhledného okolí nádraží. To je lemováno nezajímavou průmyslovou zónou, několika omšelými obytnými domy a chodníky pokrytými přerostlou trávou. Koho první pohled na Karnobat neodradí, může pokračovat v přesunu do centra tohoto dvacetitisícového města, které je od nádraží vzdálené asi tři kilometry. Zdatnější jedinci se mohou projít, ostatní asi raději využijí služeb občas jezdícího autobusu MHD.

Kostel Sv. Ivana Bogoslova tvoří ozdobu centra Karnobatu.

Návštěva centra Karnobatu dá rychle zapomenout na nevzhledné „přivítání“ u nádraží a turista se může plně věnovat zdejším zajímavostem i poklidnému stylu života místních obyvatel. Z historických památek si pozornost zaslouží zejména hodinová věž z roku 1874, malebný kostel Sv. Ivana Bogoslova, v jehož interiérech se ukrývají pozoruhodná řezbářská díla, a staré turecké lázně, jejichž budova patří k nejstarším dochovaným budovám v jihovýchodní části Bulharska.

Uprostřed kopců

Zatímco při jízdě z Burgasu do Karnobatu se koleje železniční tratě kopcům v pohoří Stará Planina úspěšně vyhnuly, na trati z Karnobatu do Varny už je musí překonat. Náročný horský terén má za následek, že až dosud dvoukolejná trať se mění na jednokolejku s dlouhými mezistaničními úseky. Díky obloukům a sklonům také klesá rychlost vlaku, což však většině z místních cestujících nevadí. Vždyť jsme přece na Balkáně, kde se nikam nespěchá! A navíc pomalejší jízda umožňuje si déle vychutnávat nádherné pohledy na malebnou a téměř liduprázdnou horskou krajinu.

Z okna vlaku jedoucího mezi Karnobatem a Varnou lze uprostřed pohoří Stará Planina pozorovat přírodní útvar „Chudnite Skali“, ležící na břehu přehradní nádrže Conevo.

Přibližně v polovině cesty mezi Karnobatem a Varnou se železniční trať dostává do blízkosti vodní hladiny přehradní nádrže Conevo ležící na řece Kamčija. Tato přehrada slouží nejen jako zásobárna pitné vody pro Varnu a okolí, ale také jako jedinečné rekreační místo, u něhož člověk snadno zapomene na každodenní shon. K nejromantičtější části přehrady patří přírodní výtvor „Chudnite Skali“, což je vlastně unikátní ukázka toho, co dokáže udělat eroze s měkkou horninou vápencového původu. Zmiňované skály mají podobu štíhlých protáhlých kuželů, které z dálky vypadají jako zbytky nějaké středověké pevnosti. Železniční cestovatele jistě potěší, že tato přírodní perla Staré Planiny je viditelná přímo z vlaku, a to v místě, kde železniční trať překonává po novém mostě hladinu přehrady.

Sotva se cestovatel stačí „vzpamatovat“ z pohledu na Chudnite Skali, dostává se vlak do železniční stanice Asparuchovo. Nedaleká nevelká obec se přímo nabízí jako poznávací ráj pro všechny milovníky etnografie a folklóru. Právě zde je možné setkat se s originálními venkovskými domy a proniknout do prostředí života podhorské vesnice. To vše v kombinaci s blízkou rekreační zónou přehrady Conevo a s nepřebernou možností výletů po okolních horách.

Varna – opět u moře

Od odjezdu z Karnobatu uplynuly více než dvě hodiny a vlak se konečně začíná přibližovat ke konci své cesty – Varně. Město samotné sice ještě není z oken vagonů tak dobře vidět, ale kotvící námořní lodě na vodní hladině 15 kilometrů dlouhého, ale místy jen několik desítek metrů širokého Varnského jezera dávají tušit, že mořský břeh odtud nebude daleko. A opravdu, za čtvrt hodiny se objevuje hustá městská zástavba a po minutí rozsáhlého depa zastavuje vlak na hlavovém varnském nádraží.

Následuje výstup z vozu, rozhýbání cestou zdřevěnělých končetin a už člověk nevěřícně hledí na vysokou hodinovou věž zdejší staniční budovy. Zdá se totiž, že jako by z oka vypadla věži na nádraží v Burgasu. A nejen to, vždyť i samotná budova stanice se hodně podobá té burgaské a snad jenom ta červená fasáda neodpovídá zelené v Burgasu. Pokud se někdo bude divit, jak je to možné, stačí si vyhledat odpověď v některém z internetových prohlížečů. Pak už se člověk dozví, že obě staniční budovy byly postaveny podle stejného plánu, přičemž ta ve Varně vyrostla jako první.

Na rozdíl od Burgasu se Varna může pochlubit daleko větším množstvím pamětihodností a zajímavostí, které mnohdy připomínají bohatou minulost města. To dokládají i archeologické nálezy, z nichž vyplývá, že oblast kolem Varny je nejstarším osídleným územím na pobřeží Černého moře. Nejstarší pamětihodnost ve městě pochází z antické doby a jde o zříceniny komplexu římských lázní. K dalším obdivovaným památkám patří nádherné kostely patřící východokřesťanským církvím, z nichž nejvíce vyniká chrám Nanebevzetí Panny Marie. Kromě kostelů by však pozornosti turistů neměly uniknout ani dvě budovy divadla Stojana Bachvarova a nepřehlédnutelná hodinová věž stojící na okraji centrálního parku.

Několik slov na závěr

Naše bulharské putování návštěvou Varny končí. Je horké prázdninové odpoledne a poznávacími zážitky naplněný cestovatel si může na chvíli odskočit na městskou pláž, aby se trochu osvěžil v mořských vlnách. Poté už musí jen absolvovat návrat do svého prázdninového letoviska. Pro zpáteční cestu do Burgasu může použít opět vlak nebo přece jen rychlejší a také daleko častěji jezdící autobus. V takovém případě se však musí nějak dostat na varnenské autobusové nádraží, které leží zcela mimo centrum a hlavně asi tři kilometry od nádraží vlakového.

Na úplný závěr už zbývá jen doplnit, že popisovaný výlet lze absolvovat i v obráceném směru, tj. z Varny do Burgasu, a nebo jen ve zkrácené podobě mezi mořským pobřežím a některým z výše popsaných míst. Vychutnat si přírodní krásy nebo nefalšovanou atmosféru venkovského života v oblastech, jež leží mimo zájem turistického průmyslu, jen chvilkovým pohledem z okna vlaku opravdu nelze. To chce alespoň několik hodin pobytu.

LUBOŠ PEŘINA

Současné přímořské Bulharsko charakterizují také rychle vyrůstající rezidenční a apartmánové komplexy, charakterizované mnohdy až přehnaně ozdobnou architekturou.
Foto: AUTOR (6x)