|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
Na besedy v knihovnách jezdím pravidelně už čtyři roky. Protože nemám řidičák (moje dcera Rita doufá, že ho nikdy mít nebudu), jezdím vlakem. Po celé republice. Orlová Lutyně, Bohumín, Havířov, Frýdek Místek, Bystřice, Třinec, Mosty u Jablunkova, Vendryně, Dobrá, Karviná, Český Dub, Jablonec nad Nisou, Vyškov na Moravě, Rosice, Jirkov u Chomutova, Klatovy, Nýrsko, Nejdek u Karlových Varů. V tomto roce mám zatím dojednané besedy v těchto knihovnách: Nový Bydžov, Rychnov, Vamberk, Mladá Boleslav, Krnov, Frenštát pod Radhoštěm a Ostrava. K cestování po knihovnách si připočtěte dojíždění z Kolína do Prahy, do Činoherního klubu, kde už patnáct let napovídám například Petrovi Nárožnému, Ondřejovi Vetchému, Ivaně Chýlkové, Veronice Žilkové, Markovi Taclíkovi, Báře Hrzánové a dalším známým hercům – a vyjde vám, že Fuchsová je na ČD závislá. Ano, přiznávám. Jsem závislák.
Hned druhý den potom, co se dozvím, že bych měla jet například do Krnova, navštívím sympatické dámy v Informacích ČD na kolínském nádraží a zeptám se na nejlepší vlakové spojení tam a zpět. A potom s knihovnami řeším, kam pro mě přijedou, abych nemusela přestupovat nebo čekat dlouho na další vlak. Zatím vždycky cestování vlakem klaplo – akorát do Klatov a Nýrska mě vezl pan Fuchs a do Nejdku u Karlových Varů jsem jela autobusem, protože vlakem by mi to trvalo strašně dlouho.
Bohužel jsem zjistila, že z Kolína je to daleko všude. Jsme uprostřed republiky, takže je úplně jedno, z které světové strany si mě pozvou. Jednou mi zavolali kvůli besedě, já zaslechla Jičín a zajásala jsem. „Na Jičínsku máme chalupu, to je super!“ Ale dlouho jsem se neradovala. Byl to Nový Jičín...
Když mi nedávno zavolali kvůli besedě v Kuřimi u Brna, byla jsem v pohodě. „Na podzim jsem byla v Rosicích, do Brna si pro mě přijeli a zpátky mi jede nádherný rychlík kolem 20.20 h,“ hlásila jsem paní knihovnici plná optimismu. „Udělejte besedu od 17 hodin, pak mě dopravíte do Brna na nádraží a pojedu domů...“
Po návštěvě v kolínských informacích ČD jsem zjistila, že domů z Brna ve 20.20 nepojedu. V novém jízdním řádu totiž tenhle rychlík chybí. Místo něho jede EC 70 Gustav Mahler ve 20. 41, který v Kolíně nestaví. Řekne mi někdo, proč? A neříkejte mi, že je to kvůli tomu, aby se ušetřilo! Přece jde o cestující! Myslíte si, že je příjemné vystupovat v noci na cizím nádraží a čekat na jiný vlak, který vás doveze domů, zatímco vlak, ze kterého jste museli vystoupit, už dávno profrčel Kolínem? Jestli si to myslíte, tak vás vyvedu z omylu. Není to příjemné, je to přííííšerné!!!
Ale začnu od začátku. Ve čtvrtek 26. února jsem nastoupila v Kolíně ve 12.50 h do rychlíku R 679, který jel do Brna. Trochu jsem se bála, aby nebyl narvaný, což je ve čtvrtek a v pátek běžné, ale šlo to. Napadlo mě, že je to možná stejný vlak, kterým jezdím do Prahy ráno v 8.10 h a vydedukovala jsem, že teď bude lokomotiva na druhé straně, za ní bude jednička, poštovní vůz s vozem pro rodiny s dětmi (tam si s dojíždějící partičkou rádi ráno sedáme, bývá tam totiž dost volno) a za pošťákem je nový vagon, který mám ráda – se sedadly na chodbě a s kupé, které je přes půlku vagonu a má uprostřed stolek. Bylo tam příjemně a čisto, měla jsem pro sebe dvě sedadla, vytáhla jsem časopisy a moje cesta do Kuřimi začala. Vyrušil mě akorát pan průvodčí, který byl milý a během jízdy často procházel vlakem a kontroloval, jestli je všechno v pořádku.
V Čáslavi mi začala být zima. U stolku, za kterým bylo topení, seděli dva chlápci, zabalení v bundách a na stole měli plno věcí, takže jsem neviděla, jestli je zapnuté. No nic, řekla jsem si, to vydržím.
Ve Světlé nad Sázavou nastoupilo stádo prasat v přechodu a sedlo si za mnou. Prasata v přechodu říkám mladíkům, kterým je od šestnácti do osmnácti. Jsou sprostí, uřvaní, do všeho kopou, mlátí a jejich slovní zásoba je omezená na seru, kurva, vole, hovno, držka, píča. Být vlakem, tak z nich mám vlakové vředy, vážně! Ale vydrželi jsme to oba, já i vlak, a je pravda, že jsem zažila už horší prasata v přechodu. Tahle vystoupila za čtvrt hodiny v Havlíčkově Brodě, a s nimi i ti dva nabalení chlápci. Jen za nimi bouchly dveře, šla jsem se podívat na topení. Samozřejmě, že bylo vypnuté! Nastavila jsem ho na červenou a než jsme dojeli do Přibyslavi, bylo v kupé teploučko...
V Brně jsme byli přesně v 15.34, na nástupišti na mě čekala Evička z kuřimské knihovny, doprovodila mě před nádraží, kde jsem si dala za odměnu cigárko, a pak jsme šli na osobní vlak do Kuřimi. Jel na čas, byl čistý, plný, ale cestující i pan průvodčí byli milí. Dojeli jsme do Kuřimi, my, co jsme vystoupili, jsme přelézali koleje na cestu vedle nádraží, protože jinak bychom si museli zbytečně zacházet – bylo to trochu krkolomné, ale zvládli jsme to všichni.
Beseda začala v 17. hodin a trvala skoro do 19.45 h. Nemyslete si, že mluvím jenom já! Kdepak. Čtenáři se ptají a ptají se furt a furt. Knihovnice Evička to musela stopnout, protože tam byli z televize a chtěli se mnou natočit rozhovor, což udělali, když posluchači odešli, a pak mě i s Evičkou odvezli do Brna před nádraží, a Evička se mnou počkala, dokud ve 20. 41 h. nepřijel EC 70 Gustav Mahler. Byl velmi čistý! Krásný! Možná proto, že jel z Vídně... Byla jsem v kupé sama, což v noci zásadně nedělám, ale v tomhle vlaku jsem se nebála – kolem kupé procházeli každou chvíli policajti a já si s nimi připadala bezpečná jako v nebi. Akorát mě štvalo, že musím v Pardubicích vystoupit a tohle nádherné EC projede Kolínem bez zastavení... V Pardubicích jsme byli ve 22.19, vystoupilo nás pět Kolíňáků a všichni jsme nadávali jako špačci. No... jako špačci... copak víme, jestli špačci nadávají? Prostě jsme nadávali... Čekali jsme na Ex 140 Beskyd, který měl odjet ve 22.36 h, ale měl necelých deset minut zpoždění na odjezdu, tuším, že hlásili, že kvůli práci na trati.
Hlášení v Pardubicích musím pochválit! Bylo přehledné, opakovalo se i několikrát, bylo logické a hlavně bylo slyšet. Může mě totiž trefit šlak, když stojíme v Kolíně nebo v Praze na nástupišti, kolem nás projíždí vlak a do toho se ozve důležité hlášení, ze kterého je slyšet každé páté slovo. To se v Pardubicích určitě nestává. Měla jsem pocit, že muž, který hlásí, vidí na nástupiště a odezírá z našich pohybů, co potřebujeme vědět. Vážně! Viděla jsem například špatně na světelnou tabuli, chtěla jsem jít blíž, ale sotva jsem udělala krok, už mi hlásil, že stojím správně na třetím nástupišti, protože právě přijíždí mé Ex 140 Beskyd... Hlášení v Pardubicích dávám jedničku s *! A také ji dávám příjemné mladé ženě v uniformě ČD. Stála před nádražní budovou s mužem v černé uniformě nad mírně opilou bezdomovkyní, která seděla na zemi u zdi. Snažila se jí poradit, pomoct, povzbuzovala ji, a řeknu vám, kam se hrabou psychologové! Byla úžasná! Její kolega přizvukoval, a i kdyby to té bezdomovkyni nepomohlo, bylo příjemné být svědkem toho, jak se o to dva mladí lidé, pracující na nádraží, pokouší...
Ve 22.36 h jsem nastoupila do mírně zpožděného Ex 140 Beskyd, který byl hnusný, špinavý, v kupé svítilo světlo jen napůl – byl to děs, řeknu vám! Z nebe jsem se sešoupla do pekla, vážně. V Kolíně nešly otevřít dveře a nebýt dvou trochu opilých chlapců, které jsem přivolala na pomoc, nestačila bych vystoupit a jela bych do Prahy... Nové a krásné třetí nástupiště kolínského nádraží mě vzalo do své náruče, provedlo mě novým a krásným podchodem, a když jsem před nádražím uviděla taxi, oddychla jsem si.
Děkuju vám, České dráhy. Zvládly jsme to.
 |