|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
Všechněm nelze vyhověti, tak praví staré české úsloví a v současné relativně svobodné společnosti mu musím dávat čím dál víc za pravdu. Občan je pro stavbu dálnice, protože dobře ví, že bez ní by se nemohl dopravovat tam, kam potřebuje. Ano, postavte ji, říká; ale ne blízko mého domu!
Anglosaský svět pro to má už ustálenou frázi: Ne na mém dvorku! Z toho je patrné, že to není jen náš problém. Promítá se i do železniční dopravy. Docházejí nám – až příliš často – dopisy čtenářů se stesky na nepřípoje vlaků v přestupních stanicích. Zdaleka všechny je neuveřejňujeme, z větší části se vyřizují dopisy s vysvětlením.
Jde totiž o to: skutečně dochází k tomu, že přípojný vlak třeba o pár minut ujíždí. Kdyby se jeho odjezd upravil podle přání onoho nespokojeného cestujícího, vzniklo by ale začasté mnoho nepřípojů v jiných nácestných stanicích. Ty by mu sice nevadily, ale škodily by mnoha jiným.
Jízda vlaků na té které trati v tzv. taktu je nesmírně výhodná a osvědčená po celé Evropě. Umožňuje abonentům nenahlížet stále do jízdního řádu, neboť časy v minutách zůstávají po celý den stejné. Má to ovšem čertovo kopýtko, a to je právě nemožnost srovnat všechny přípoje.
Nedá se nic dělat, i přes všechny stesky a připomínky se dálnice postavit musí – i když se z podobných důvodů někdy nemálo prodraží, a některé vlaky prostě přípoje mít nebudou. Je třeba vážit – a konstruktéři jízdního řádu to odpovědně dělají – kde to bude nejméně bolet. I když chápu, že pro našeho klienta to může znamenat podle něj zbytečnou ztrátu jeho času.
Ale pokud žijeme v civilizované společnosti, musíme respektovat i přání nebo možnosti ostatních.
Jiná varianta neexistuje.
 |