|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
Jezdím už patnáct let z Kolína do Prahy, do Činoherního klubu, kde od deseti hodin napovídám hercům při zkouškách. Jedu rychlíkem 670 v 8. 10 h, jsem před půl desátou v divadle, udělám si kafe a jdu si vyřídit na internet e-maily, které mi přijdou, zatím co sedím ve vlaku…
Teoreticky bych mohla jezdit IC 530 v 9.04, protože zkoušky sice začínají v deset, ale nikdy nezačínají přesně – divadlo není fabrika, v divadle se nemůže začít zkoušet, když zazní siréna nebo se pustí pásy. Začíná se většinou deset, dvacet minut po desáté, protože se například upravuje scéna podle připomínek režiséra, chystají se rekvizity, herci rekvizitáři upřesňují, co přesně potřebují, režisér jim mezitím říká své připomínky, mluví o zkoušce den před tím, do toho přijde někdo z kanceláře s důležitými informacemi, a tak dále a tak dále, takže abych jako nápověda nic neprošvihla, jet v 9.04 si nedovolím z jednoho jediného důvodu. Nikdo mi nezaručí, že tenhle InterCity dojede na hlavní nádraží přesně, tedy v 9.54.
Ale nezanevřela jsem na něj, naopak, nechávám si ho v rezervě pro případ, že budu muset v Kolíně po ránu něco zařizovat. Ti, kteří si teď možná trochu naštvaně říkají, co ta ženská má pořád se zpožděním, tak ti ať čtou pěkně dál!
12. března 2009 byl čtvrtek. Procházela jsem podchodem na kolínském nádraží ke čtvrtému nástupišti, odkud měl jet „můj“ rychlík 670, ale pod schody na třetí nástupiště jsem se zarazila.
Byla docela zima a Ex 522, který z Kolína vyjíždí v 8.02, měl za chvíli přijet k třetímu nástupišti. Pojedu s ním, rozhodla jsem se, vyšla jsem po schodech a vpadla přímo do náruče Honzy Kubky, mého kamaráda, který pracuje na hlavním v mezinárodní pokladně.
Expres přijel, nastoupili jsme, našli si kupé, kde seděli jenom dva cestující, muž a dívka, sedli jsme si naproti sobě a začali si povídat. Mohlo nás varovat, že jsme kousek za Kolínem zůstali stát, ale to, co jsme řešili, bylo zajímavější. Nicméně, když jsme zastavili v Českém Brodě a stáli víc než deset minut, přestala být naše debata zajímavá a oba jsme koukli na hodinky.
„Mám v devět hodin na hlaváku pracovní schůzku,“ sdělil mi Honza nervózně a i mně bylo jasné, že dneska nebude žádný internet a kafe mi budou muset udělat na baru, protože „svoje“ si udělat nestihnu. Honza jako správný zaměstnanec ČD začal zjišťovat, co se stalo, zavolal dalšímu zaměstnanci ČD, Romanovi Šulcovi, a během dvou minut jsme věděli, že se nám rozbila lokomotiva, ale už nám posílají novou.
„To vypadá, že budeme rádi, když budeme v Praze v deset hodin,“ odhadl Honza a já bych ho v tu chvíli nejradši zabila. Bylo totiž něco po půl deváté. Ale jak se později ukázalo, jeho odhad byl na minutu přesný. Protože odvolal schůzku, kterou měl mít v devět hodin, napsala jsem i já esemesku do divadla, že přijedu pozdě, protože máme rozbitou lokomotivu. A pak jsme seděli a nadávali, že nemůžeme přestoupit do rychlíku, který za chvíli projel, že to nikoho nezajímá, nikdo to nezařídí, přitom je to tak jednoduché, dát příkaz, aby rychlík zastavil, my si všichni rychle přestoupíme a za pět minut frčíme do Prahy…
Honza šel zjistit, jestli bychom si nemohli přestoupit aspoň do panťáku, a přišel s tím, že stojíme uprostřed kolejiště, nikoli u nástupiště, proto dal výpravčí zákaz z vlaku vystupovat. To jsem chápala, lézt do kolejiště v časech Pendolin může jenom sebevrah. V tu chvíli přišel mladý a sympatický pan průvodčí a oznamoval nám to, co my už jsme věděli, protože jsme měli v kupé zakukleného zvěda.
„Jste hodný, že jste nám to takhle hezky řekl,“ pochválila jsem ho. „Napíšu o vás do Železničáře. Můžete mi říct jméno?“ Ukázala jsem na cedulku s fotografií, kterou mají všichni průvodčí. Pan průvodčí zavrtěl hlavou.
„Jméno vám neřeknu.“
Zarazila jsem se. Proč mi ho nechce říct? Má ho přece u té fotografie. Chvíli jsme se domlouvali, já o jméně, on o čísle, a pak mi konečně došlo, že jsem úplně tupá. Na té cedulce nemají průvodčí svá jména, ale čísla!
Takže sympatický mladý průvodčí má číslo štítku 0162 a já mu touto cestou ještě jednou děkuji za jeho ochotné a laskavé vysvětlení, proč jsme do Prahy přijeli s hodinovým zpožděním…
 |