|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
V dobách nedávno minulých, někdy mezi sametovou revolucí a koncem století, jsme se ve dvou vydali na cestu netypickým směrem. V té době všichni houfně dávali přednost destinacím západním, ale my už tušili, že to pravé dobrodružství zažijeme spíše na východ od našich hranic.
Elektrika ze Škodovky v ukrajinských barvách
|
Vítězné sousoší v Sevastopolu
|
Bachčisarajské minarety
|
Po příjezdu do Čopu vyměňujeme peníze a k jízdence OSŽD dostáváme zdarma lehátkový lístek na další vlak z Kazatinu do Simferopolu. Pozorujeme výměnu podvozků a kolem poledne se konečně vlak zase dává do pohybu. Cesta je celkem nezajímavá a krajina taky, tak si krátíme čas popíjením piva až do večera.
Lenin všady vůkol
Brzy ráno – ve 3.00 h – jsme už museli vystoupit. Nádraží v Kazatinu je postaveno v klasickém sovětském monumentálním slohu. Všude tu jsou nesčetné sochy Lenina. Jedna z nich dokonce hlídá i Rozpissanije pojezdov a bedlivým zrakem sleduje, zda se neblíží nějaký vandal. Na nástěnce ve vestibulu je zase série plakátů s podrobným výkladem, jak se chovat v případě chemické a jaderné války. Zkrátka, moc se toho nezměnilo.
Po půl desáté odjíždíme v plackartném neboli místenkovém vagoně. Je nás tu 54 cestujících, ale celkem pohoda. Kupé tady nejsou, jen přepážky mezi lehátky, takže máme o všem přehled. Cestou stíháme několikrát vystoupit, když má vlak ve stanici delší pobyt. Za okny pořád lije jako z konve.
Ráno v šest přijíždíme do Simferopolu. Počasí se naštěstí umoudřilo a začíná být hezky. Před nádražím obcházíme další Leninovu sochu a jdeme se nechat zaregistrovat. Registrace turistů je tady pořád povinná a když někdo cestuje sám a neorganizovaně, jako třeba my, tak už je podezřelý a hoden zatčení.
Registrační policejní kancelář OVIR byla však ještě zavřená, tak jsme na to rezignovali a šli zpět na nádraží. Popojíždíme prigorodnym pojezdom do Bachčisaraje. Počasí se zase kazí, jdeme nejprve pěšky čtyři kilometry za vesnici do kopců, kde by mělo být starodávné skalní město Čufut-kale. Ušli jsme to ale za dvě hodiny, protože nás dešťové přeháňky znovu a znovu zaháněly do úkrytů.
Fontána je menší, ale fajn
Skalní město je hluboké údolí, zaříznuté mezi kolmé až převislé stěny dvou stolových hor. Pod převisy je spousta vydlabaných obydlí, ve kterých dnes ale mají domorodci chlívky na kozy. Anebo jsou do nich vestavěny pravoslavné kostely s nablýskanými kopulemi...
Cestou zpět jsme se zastavili ještě v sultánském paláci, postaveném v osmanském tureckém slohu. Slavná bachčisarajská fontána je menší, než jsme si představovali, ale jinak je fajn.
K večeru jsme přišli zpět na nádraží a způsobně čekali na vlak, leč ani tak jsme neunikli bdělému oku místního milicioněra. Jako jediní cizinci s batohy jsme byli fakt dost nápadní. Spolu s nějakým krymským bezdomovcem jsme byli předvedeni na místní oddělení železnodorožnoj miliciji a začalo dlouhé vysvětlování: Odkud? Sami? Kam? Proč sami? Jste registrovaní?
To jsme právě nebyli a milicioněr to považoval za porušení čehosi. Proto jsme byli deportováni zpět několik kilometrů k jakési turbáze a museli pod policejní ochranou čekat na místního načálnika prirody. Všude okolo se to hemžilo zpívajícími usměvavými organizovanými trampy-pionýry, kteří jako by právě slavili VŘSR. V kanceláři jsme byli podrobeni dalšímu důkladnému výslechu: Kam? S kým? Kdy? Kamže? Tam ne! Nakonec nám div nebrali otisky prstů, ale za poplatek nás zaregistrovali, pojmenovali nás jako Grupu noměr 109, podrobně nám určili maršrutný plán a vydali maršrutnuju knigu. Asi máme cestou sbírat razítka, nebo co. Jo, a po skončení puťovky se musíme ohlásit!
S bankovkou přes vesnici ne!
Takže dnes už jsme to nikam dál nestihli a musíme v Bachčisaraji přespat. Nějak se nám podařilo doptat se na nocleh u vdovy Niny, která nás za pár hřiven ubytovala doma v hostinském pokoji. Na dokreslení situace budiž uvedeno, že když jsme neměli drobné a nabízeli Nině velkou bankovku, nechtěla ji, že nemá zpět. Pravili jsme, že nám to stačí až zítra, ale to prý také nebude moci rozměnit! Nakonec z ní vypadlo, že se bojí sama jít s jednou bankovkou přes vesnici, protože by ji někdo přepadl.
Situace opravdu nezáviděníhodná.
Ráno pořád prší, tak se přískoky přibližujeme na nádraží, rozhodnuti jet někam jinam. Vyhrál Sevastopol. Ten byl ještě nedávno pro cizince uzavřen z vojenských důvodů. Je to poznat i na cestě, kdy se vlak šine kolem vojenských opevnění, zadrátovaných kilometry ostnatého drátu.
Ve městě samotném je to celkem pěkné a upravené, námořníků a vojáků je více než civilistů a vše se dosud udržuje podle zaběhnutých komunistických tradic. Nejvíc se nám líbí stará parní lokomotiva na podstavci, táhnoucí za sebou obrovské dělo. Přes celý bok má veliký nápis SMERŤ FAŠIZMU!
Včera tou dobou...
Ze Sevastopolu popojíždíme autobusem do Jalty. Celou cestu stojíme, cestujících je tu asi dvakrát více než sedadel a právě při této příležitosti padlo ono heslo: „Včera touhle dobou už jsme seděli!“ – míněno ovšem na policejní stanici. Ze silnice vedoucí mezi mořem a horami jsou fantastické výhledy. Všude vlevo rostou snad přímo z moře strmé skály, které by mohly stát klidně někde v Dolomitech. Stejně bychom se tam ale nedostali, všude tu jsou cedulky zakazující vstup.
Jalta jinak není nic moc, jen stárnoucí a ošuntělé středisko, mající své nejlepší doby zřejmě za sebou. U piva jsme tam uspořádali soukromou Jaltskou konferenci o tom, co bude dál. Rozhodnutí znělo pokusit se o výstup na Roman-koš, nejvyšší horu Krymských hor. Za město jsme popojeli trolejbusem a potom šli vzhůru do hor podle nekonečných lánů vinic. Přijeli jsme v pravou dobu, právě dozrávalo, a tak jsme na prvním příhodném místě přelezli plot a přitom ignorovali před pejsky varující cedulku: Ostorožno – straženo sobakami! Naštěstí žádná sobaka nepřiběhla, tak jsme se dosyta najedli a ještě natrhali vrchovatou igelitku. Na noc jsme zůstali na horských loukách s pěkným výhledem na moře a na pionýrský tábor Artěk, a pořád se cpali, co to jen šlo.
Probuzení bylo takové zvláštní – ráno přijel jakýsi jeep značky ZIL s nějakými chlápky v maskáčích a se spoustou zbraní. Vzbudili nás, tvrdíce, že jsou myslivci, a že tady je to přísný zapovednik a že máme mazat pryč. No, tak jsme šli zase i s taškou vína dolů do Krasnokamenki na trolejbus a jeli k moři do Alušty.
Trolejbusem na hory
Alušta je skoro hezčí než Jalta, takže zůstáváme a dáváme si boršč a pirožky. Na cestu do hor jsem si koupil uzenou rybu; jedeme zase dál zkusit štěstí do jiného zapovedniku. Takhle netradičně – trolejbusem, jsme na hory ještě tedy nejeli.
Vystupujeme u policejní stanice v průsmyku Angarskij pereval ve výšce 740 metrů, to je na trolejbus docela slušný výkon. Policisté po nás koukali sice trochu divně, ale jít dál nás nechali. V průsmyku jsou trosky jakéhosi rozestavěného megalomanského hotelu, asi památka na socialistické plánování. Potom jdeme pořád lesem nahoru a cestou nás stále pronásledují následky nezřízeného pojídání vína.
Když jsme se vyškrábali na plato stolové hory Čatyr-Dag, pokračovali jsme na nejvyšší vrchol Eklizi Burun. Na vrcholu byla mlha, tak jsme se moc nezdržovali. Fotit tím pádem taky nebylo co, tak si fotím alespoň tu svou uzenou rybu přichycenou na vrcholovém kříži. Po sestupu začínáme hledat nocleh, raději dříve, abychom zase nehledali do tmy, jako obvykle. Stejně nám to trvalo přes dvě hodiny, ale místo máme dobré. Děláme si ohýnek a dopékáme si naši vrcholovou uzenou rybu. V noci asi čtyřikrát pršelo.
Speleologové amatéři
Konečně hezké ráno! Po rozhlédnutí jsme ale zjistili, že jsme nebyli na nejvyšším vrcholu. To se nedá nic dělat, musíme se na něj vydat znovu. Dolů z něj sestupujeme přes celou stolovou horu podélně, je to pěkných pár kilometrů a několik hodin cesty. Podařilo se nám dokonce i najít místní atrakci – zpřístupněnou krápníkovou jeskyni Mramornaja. Vstup stál sice 14 ukrajinských rublů, ale prohlídka stojí určitě za to. Takové roztodivné bohatství krápníků pohromadě se hned tak nevidí.
Zaplatili jsme si nejdelší okruh, na což nikdo z domorodců neměl nervy ani peníze, a tak jdeme s průvodkyní jen sami. Navštívili jsme nakonec ještě jednu jeskyni, ale ta už nebyla tak krásná. Zato jsme si nechali doporučit další neplacené jeskyně, a celý den jsme si hráli na speleology.
Nocleh jsme začali hledat radši zase brzy, protože náhorní plošina stolové hory o rozměrech alespoň třikrát sedm kilometrů je celá bezlesá a moc možností k noclehu neposkytuje. Při hledání se nám povedlo vlézt i na zrušenou vojenskou základnu, ale radši jsme ji opustili dříve, než si nás někdo stačil všimnout. Za to vysvětlování by to asi nestálo. Nakonec spíme v krasovém závrtu pod převisem.
Časně ráno nás budí slunce, zase bude hezky. Sešli jsme ze stolové hory do civilizace mezi stromy a vesnice a přes zahrady pronikáme pod další kopce. V sousedních kopcích je další jeskyně Krasnaja, ale nějak tu nepospíchají s otevřením, takže jdeme sami nahoru po skále a zkoušíme štěstí, zda se nám podaří nějakou jinou jeskyni objevit.
Neobjevili jsme nic, jen jsme se nahoře porozhlédli a pokochali výhledem a už nás to táhlo zase dolů. U dolní cesty jsme si totiž všimli stánku s pivem. Po malém občerstvení jdeme na trolejbus a jedeme zpět do Simferopolu.
Zatčeni pro jistotu
V pokladně nám nechtějí vydat lístek do Charkova, takže večer pojedeme jen do Dněpropetrovska. K večeru si jdeme sednout k autobusovému nádraží s tím, že si vyfotíme stařičký trolejbus Škoda a autobus ZIL, oboje asi tak z padesátých let. Než jsme ale stihli exponovat, všiml si našeho podivného chování policajt a pro jistotu nás zatknul. Shodou okolností se totiž starému trolejbusu právě vysmekly sběrné tyče z lan nad vozovkou. Co kdybychom byli západní špióni a měli prsty v této diverzi? Na policejní stanici jsme zase museli podstoupit potupnou prohlídku batohů i kapes a je to dobré, nakonec nás stejně propustili. Během čtyřhodinového čekání na vlak jsme se ale stejně nevyhnuli další pouliční kontrole.
Raději jsme šli do baru na čaj a na vodku, ale tam odtud nás vyhodili. Podle našeho vzezření se domnívali, že jejich podnik by snad naší návštěvou utrpěl nějakou újmu. Je pravda, že po speleologicko-horské túře nejsme zrovna nejčistější. Na noc odjíždíme vlakem do Dněpropetrovska.
Pětikopějkou proti eskalátoru
Dněpropetrovsk je klasické průmyslové město s klasickou ruskou megalomanskou architekturou. Vlak do Charkova nám jede až v půl třetí, tak se zatím jdeme projet metrem. To nám připadá důvěrně známé, jako u nás. Hned jsme tam vyvolali mezinárodní incident, když Ríša odhodil pětikopějku pro štěstí na eskalátory. Zadrhla se dole, tam, jak schody mizí, a zastavila je.
Z budky, které tu jsou před i za schody (pořád je potřeba všechno hlídat), vyběhla děžurná a pustila se do nás. Radši jsme vyklidili pole, aby nás zase nezatkli a nemuseli jsme vysvětlovat, že nejsme žádní západní diverzanti.
Metrem jsme dojeli na konečnou a po vystoupení nestačili koukat. Stanice je totiž na venkově a jsou tu jen dřevěné domečky. A taky pošta, takže jsme šli zkusit telefonovat našim rukavadítělům do Bachčisaraje. Byli jsme tu asi prvními cizinci, všichni po nás koukali nějak divně. Spojení se nám navázat nepodařilo, takže jsme se ani nemohli pochlubit, kam až naše grupa prodloužila puťovku. Na oběd jdeme do restaurace na boršč a pelmeně a odpoledne odjíždíme do Charkova. Ten je tak nějak podobný, ale je tam ještě laciněji, což se nám líbí. Moc času už nemáme, jdeme na večeři a pro pivo, a přes noc jedeme do Kijeva.
Pro koho přednost
Ráno v Kijevě zamlouváme lístky na zpáteční cestu. Nádraží je ale rozlehlé a pokladen je tady fůra. Zjišťujeme, že svoje přednostní pokladny tady mají nejenom účastníci Velké vlastenecké války, ale třeba i účastníci likvidace černobylské havárie. Potom jsme se vydali do centra. Okoukli jsme zbytky starého opevnění města Zolotyje vorota a došli na bulvár Kreščatik, tepnu moderního Kijeva. Po válce byl znovu postaven a vypadá dost moderně, západně a taky draze. Zkrátka žádný rozdíl třeba od Václaváku. Jen těch žebráků je tady asi víc.
Nejvíc jsme se těšili na Pečorskou Lávru, ale vstupné bylo dost drahé. Okouněli jsme tam, dokud se nad námi neslitovali hodní pravoslavní křesťané a jeden nám nekoupil lístek pro domorodce. Ten byl asi desetkrát levnější. Lávra je hezká a opravená, samá zlatá kopule a ikona. Když nás to přestalo bavit, šli jsme naproti do parku, kde byla pro změnu výstava vojenské techniky, snad včetně jaderných hlavic.
V parku je taky velikánský pomník obětem války v Afghánistánu. Podle nekonečné řady jmen padlých Ukrajinců to vypadá, že se Afghánci nenechali porobit tak snadno jako my. Večer jsme cestou na vlak ještě objevili před nádražím lacinou tržnici, a utrácíme poslední peníze za ty komodity, které jsou tu lacinější než u nás. Večer lezeme do vlaku a vydáváme se na zpáteční cestu.
Ráno se probouzíme na Zakarpatské Rusi a mezi kopci sjíždíme do Čopu. Tam jsme naposledy zaběhli do samoobsluhy, ve které mají jen prázdné regály a nálevnu vodky. Přes zadrátovanou hranici přejíždíme na Slovensko a pak hurá domů.
A co jsme tam všechno ještě zahlédli:
 |