Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

ela jsem před pár lety večer z Prahy do Kolína pantografem, který končil v Pardubicích. Byla jsem celý den v divadle, zkoušel se nějaký záskok, do toho začal předpremiérový blázinec, já navíc věděla, že mě zítra čeká totéž. Chtěla jsem si prostě trochu odpočinout, a těšila jsem se, že ve vlaku načerpám síly.

Uprostřed plného vagonu seděla asi sedmdesátiletá paní, na sedadle vedle sebe měla velikou tašku a další i na sedadle naproti. Jedno místo bylo volné.

Ta paní nevoněla. Ale jiné místo nikde nebylo a já byla utahaná.

„Vezu dceři dvě deky,“ oznámila mi, sotva jsem si k ní sedla. Přikývla jsem. Snad tě dcera vykoupe, pomyslela jsem si a vytáhla knížku, protože jsem neměla sílu se s ní bavit.

Za chvíli se mě zeptala, jestli už bude Kolín, a já zavrtěla hlavou. „Kdepak. Ještě jsme nebyli ani v Klánovicích.“

Přikývla. „Vezu dceři dvě deky, abych nepřejela.“ Rozhlédla jsem se po vagonu. Pořád bylo všude plno. Snažila jsem se příliš nedýchat, ale bylo to ještě o něco horší. Sice se nezadusím, ale omdlím. Po půlhodině jsme zastavili v Úvalech.

„To už je Kolín?“ Znovu jsem se na ni unaveně podívala a zavrtěla hlavou. Tuhle otázku opakovala ještě několikrát. Když se mě na totéž zeptala v Českém Brodě, řekla jsem jí, že v Kolíně vystupuju, ať se nebojí, že jí včas řeknu.

Spokojeně přikývla, začala se hrabat v tašce a pak mi oznámila, co jsem už zapomněla. „Vezu dceři dvě deky! Bude mít radost! Tak abych nepřejela!“ Nakonec jsem u ní zůstala sedět, i když kolem bylo místo, a před Kolínem jsem ji upozornila, že bude vystupovat. Pohrdavě se na mě podívala. „Já jedu do Pardubic...“

Když mi někdo říká, že nemá co dělat, poradím mu, ať jede pantografem do Prahy a zpátky a nudit se určitě nebude! Já sice, po patnácti letech dojíždění, už nejsem tolik lačná po nových zážitcích, ale zážitky jsou lačné po mně.

Mému nedávnému zážitku mohlo být od pohledu tak třicet. Byl blonďatý, štíhlý, měl hezké oči a vypadal jako od divadla. Není divu, že jsme se za chvíli bavili o všem možném.

„Zločinnost je strašná. Já bych už jenom za krádež čehokoli usekl ruku. Buď to do týdne vrátíš, nebo přijdeš o ruku. Tvrdé zákony proti zlodějům. Sekal bych jim ruce i nohy. A za každou násilnost bych dával doživotí. Ale ne aby je živil stát. Ať ti dává peníze tvoje rodina. Sám bych asi nic nezmohl, ale půjdu do toho s nějakou stranou.“

IRENA FUCHSOVÁ Autorka fejetonů www.kdyz.cz V povědomí čtenářů je zapsána jako autorka více než dvou desítek knižních titulů. Vedle pohledů do divadelního zákulisí v nich reaguje především na problematiku moderního společenského soužití.

Pokračovali jsme o čím dál větší zločinnosti dětí a pak, možná proto, aby naši chmurnou debatu trochu odlehčil, otevřel batoh a vytáhl čtyři časopisy.

„Nechcete?“

Časopisy byly sice drahé, ale šlo vesměs o stará čísla. „To mám z bazaru,“ vysvětlil mi, když viděl, že koukám, kdy vyšly.

„Stály dohromady šedesát korun, ale mám je zadarmo. Chtěl jsem je zaplatit, ale nikdo si mě nevšímal, tak jsem je dal do batohu a odešel jsem.“

Rozesmála jsem se. „Vy mi něco říkejte o useknuté ruce.

„Vážně přikývl. „Kdyby takový zákon byl, nikdy bych ty časopisy nevzal!“