Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

i dva přistoupili do pantografu kus před Prahou. Elegantní, usměvavý manželský pár. Mohlo jim být kolem pětašedesáti.

On nesl dvě tašky, a protože vagon byl skoro prázdný, položil je na první volné sedadlo a počkal na ni. Ona k němu došla a zavrtěla odmítavě hlavou. „Miláčku, sem ne.“ Ukázala na sedadlo o kousek dál, on s úsměvem přikývl a tašky tam přenesl.

Sedli si tak, že jsem mu viděla záda a jeho manželku, která seděla proti němu, jsem neviděla vůbec. „Dojdu si na záchod, Vlastičko.“ Její hlas nešel neslyšet. „Richarde, sedni si, miláčku. Víš, kdo všechno těmi záchody projde? To vydržíš. Dojdeš si u Karla.“ Přikývl. „Máš pravdu, Vlastičko. Jako vždycky. Vydržím to, miláčku.“

Sedl si, chvíli mlčel a pak vytáhl noviny. Viděla jsem, že mu je vzala z ruky a schovala do jedné z tašek. „Richarde, noviny máš na zpáteční cestu. Až pojedeme zpátky, bude venku tma. Pak si budeš číst.“

Muž jí odpověděl hned a jeho hlas zněl rozesmátě a šťastně. „Vlastičko, ty myslíš na všechno. Já tě nemít...“ Natáhl se a pohladil ji. I ona ho pohladila. „Teď budeme koukat ven,“ řekla spokojeně a oba se pohodlně uvelebili na sedadlech.

Muž ukázal z okna. „Vlastičko, to je ten chlív, co vyhořel. Nedávno to bylo v televizi.“ Žena se rozesmála. „Richarde, ty jsi takový sladký popleta. To přece vůbec nebylo tady. To bylo na druhé straně. Na Pardubice.“ Muž mlčel a tak ho žena přesvědčovala dál. „Hořel celou noc. A shořel celý, miláčku. Tomuhle zůstaly zdi. To nebyl tenhle, Richarde.“

Věděla jsem, že pravdu má muž. Byl to ten správný chlív. Ale on s ní souhlasil. „Máš pravdu, Vlastičko. Teď si vzpomínám, miláčku. Bylo to kousek od Pardubic. Jak jsem si to mohl splést?“ Žena se k němu natáhla a narovnala mu límeček u košile. „Protože jsi můj roztomilý popleta, Richarde.“ Chvíli mlčeli a pak muž začal něco hledat v tašce.

„Co hledáš, miláčku?“

„Chci si vzít něco k jídlu. Měl bych chuť na tu housku s paštikou, cos...“ Žena mu tašku vzala a dala ji vedle sebe.

„Ne, miláčku. Snídal jsi přece. Nemůžeš mít hlad. Máš na tu housku jenom chuť.“ Muž se zasmál. „A ty se divíš, Vlastičko? Umíš dělat tak dobré houstičky...“ Nahnula se k němu a pohladila ho po tváři. „V našem věku se už nesmíme přejídat.“

Vzal její ruku a líbal ji. On jí líbal ruku! Byla jsem v šoku. To je zázrak! Na devětapadesátiletá kolena jsem potkala ideální pár. Ona je sice zakuklená semetrika, že by s ní jiný chlap zcela určitě nevydržel, ale ten její ji miluje. Je s ní šťastný.

Přijeli jsme na pražské Masarykovo nádraží, lidé vstávali a oblékali se. Vstala jsem také a zapínala si bundu. I ti dva vstali. Muž se otočil ke mně a zapínal si kabát. A najednou jsem viděla, jak mu nenávist doslova zkřivila obličej. Takovou nenávist jsem ještě nikdy na nikom neviděla.

„Vezmeš tašky, Richarde, miláčku?“

Jeho obličej se změnil jako lán obilí, když po něm zaduje silný vítr. Muž, kterého bych se vyděsila, potkat ho v noci, se ve vteřině změnil v laskavého, staršího pána. S úsměvem se otočil na svou manželku. „Ano, samozřejmě, že je vezmu, Vlastičko...“