Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Činoherním klubu se jednou schylovalo k premiéře. Měli jsme mít zkoušku až do dvaadvaceti hodin, ale režisér mě výjimečně pustil na vlak už před devátou. Oddychla jsem si. večer totiž nejezdím moc ráda. Pořádně se v takovém případě uklidním až doma, když odemykám dveře. Naštěstí takhle nejezdím často, takže se to dá vydržet.

Opletalovou ulicí jsem prošla bez problémů a halou Hlavního nádraží také. Na druhém nástupišti nás stálo jenom pár. Všimla jsem si dvou kluků. Oba dva byli v bílém a oba dva měli vlasy odbarvené na blond. Vypadali na můj zřejmě konzervativní vkus nebezpečně, a tak jsem se radši držela kus od nich.

Rychlík přijel, nastupovali jsme a já procházela vagonem a vybírala si, ke komu si sednu. Nebudete mi to věřit, ale ti dva kluci vypadali mezi dalšími cestujícími nejlépe. Otevřela jsem dveře kupé, zeptala se, jestli můžu dál. Když s úsměvem přikývli, uvelebila jsem se na sedačce. V tu chvíli se na chodbičce před naším kupé zastavila dívka a chtěla k nám také vejít. Jenže nemohla. Kolem ní totiž procházel muž, vrazil do ní ramenem a pak ještě batohem. Než se vzpamatovala, šel druhý a udělal totéž. Bum do ní ramenem, bum do ní batohem. Teprve potom mohla chudák otlučená dívka otevřít dveře a přidat se k nám.

„Když vidím takovýhle debily, tak lituju, že neovládám bojové umění,“ drsně jsem okomentovala popsaný incident a dívka přikývla. Oba blond kluci se zasmáli a já jim vylíčila svůj nedávný zážitek z rušného přechodu na Václavském náměstí v Praze. Řidička taxi, na pohled jemná a éterická žena, mě málem bezohledně zajela a ještě na mě ze všech plic zařvala „..čo!“... „My si raději sedneme naproti, abychom na vás dobře viděli! Určitě si budeme ještě povídat,“ řekl jeden z kluků a já musela uznat, že dobře prokoukl mou povahu.

Sotva si sedli naproti mně, vzali se láskyplně za ruce. Nedalo mi to a usmála jsem se. „Když vás tak vidím, jak se držíte za ruce, tak vám něco musím říct,“ ozvala jsem se. „Píšu knihy, všechny začínají na slůvko Když... a jedna se jmenuje Když muž miluje muže...“

„To jste vy! Já si říkal, že vás odněkud znám,“ rozzářil se ten mladší a otočil se na svého kamaráda. „To je paní Fuchsová! Víš, jak mám tu knížku...“ Kamarád přikývl. „Mám ji taky. Dala mi ji sestra.“

Začali jsme si povídat o knížce, o mých povídkách, o tom, která se jim zrovna líbila a proč. Nejvíc chválili povídku o sprosté babičce a mě to nepřekvapilo, protože ta se líbí každému. Mluvili o tom, komu a jak moje knížka pomohla, a kdybych nemusela v Kolíně vystupovat, povídali bychom si dál. Cesta bohužel utekla až příliš rychle.

Bylo to prostě fajn. Takže touto cestou zdravím Pardubice a Jablonec, odkud mí dva spolucestující jsou. A vidíte, málem bych zapomněla. Jeden z nich pracuje na dráze jako průvodčí!