Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Nenávidí nadřazenost a oceňuje smysl pro dobrou náladu. Z Marcely Libkové na první pohled sálá pohoda a optimizmus.

uhle dámu za výdejním okénkem nepřehlédnete. Stojím před mezinárodní pokladnou na olomouckém hlavním nádraží a neubráním se úsměvu. Veselý pohled paní pokladní je prostě nakažlivý a tak si říkám, proč není takových zaměstnanců na železnici víc.

SYMPATICKÁ POKLADNÍ. Marcela Libková má svou práci ráda. Foto: autor

V roce 1989 začínala paní Marcela jako čerstvá absolventka ekonomické střední školy na filiálce Olomouc Černovír na pozici tranzitérka. Když však po třech letech dostala nabídku na místo osobní pokladní, ani vteřinu neváhala. Na novém pracovišti se seznámila i se svým životním partnerem, a po šesti letech nastupovala na mateřskou dovolenou s Davídkem. Ten o čtyři roky později dostal ještě brášku Honzíka.

Do práce musí bohužel autobusem

„Zpočátku jsme s manželem bydleli v pronajatém domku a později přestěhovali do Velkého Týnce, do domku po prarodičích, který jsme si opravili. Vlastně ho opravil manžel. Tehdy jsme bydleli u rodičů. Manžel přišel po noční, pozdravil a zmizel na stavbu,“ vypráví Marcela. „Akorát nás mrzí, že ve Velkém Týnci nemáme vláček. Ale je to pouhých osm kilometrů od Olomouce a autobusy jezdí docela často.“

Bezmála půl roku před koncem mateřské dovolené po Honzíkovi dostala nabídku pracovat v Informacích olomouckého nádraží. Ukončila mateřskou dovolenou a nastoupila. Musela si také obnovit předepsané zkoušky, které mezitím pozbyly platnosti. „V Olomouci je profese informátora spojená i s Městským informačním centrem, takže jsem zákazníkům pomáhala orientovat se nejen v nabídce Českých drah, ale i turistických zajímavostech města i regionu, včetně prodeje jízdenek MHD,“ pokračuje ve vyprávění.

Manžel klidně uvaří a vypere

V té době také ochutnala života obvyklého v železničářských rodinách, kdy oba pracují na směny a doma se střídají u dětí. „Když jsem šla na noční, manžel byl s dětmi doma. Ráno šel do práce a já byla po noční. O děti jsem se postarala tak, že jsem staršího Davida vypravila do školy, Honzíka do školky a šla do postele, abych se rychle vyspala. Pak bylo třeba navařit, uklidit, vyprat, zajít pro děti a staršího pohlídat s učením a psaním úkolů. Prostě klasika,“ směje se a hned dodává, že nemůže tvrdit, že jí manžel pomáhá, protože to je jinak. Ve všem ji totiž naprosto rovnocenně zastoupí. „Umí i navařit, jen s tím pořádkem je na tom asi jako všichni chlapi. Ale zase si dovede mnohem lépe hrát s dětmi,“ dodává Marcela Linková.

V mezinárodní pokladně už má pouze denní směny. Jsou dny, kdy je rodina kompletní, ale i takové, kdy jsou oba v práci. To se pak o vnuky starají babičky. Jedna nebo druhá.

„Oba máme rodiče už v důchodu, nikdy nám pomoc neodmítli. Nechtěla bych opustit své zaměstnání. Plně mě uspokojuje. Mám ráda práci s lidmi a věřím, že se ještě nikdy nestalo, aby zákazník odcházel v horší náladě, než přišel. Jsem možná až příliš velká optimistka,“ vyznává se z lásky ke své profesi.

Nejlepší dieta? Běhání kolem dětí

Přiznává také, že je pedant na pořádek, raději peče, než vaří, a má ráda sladkosti. Ač na to nyní vůbec nevypadá, měla svého času prý hodně přes metrák. Rok trvalo, než shodila padesát kilo. Žádné diety či krkolomná cvičení - přestala prostě večer jíst. „Už jen to mi připadalo dost drastické. Naopak byl velmi prospěšný pohyb kolem dětí a starost o pořádek, aby bylo doma hezky, čistě a voňavě, až přijde táta z práce,“ vzpomíná s úměvem na okamžiky mateřské dovolené Marcela Linková.

U lidí nejvíce oceňuje pracovitost a smysl pro humor. Nejvíce ji dovedou naštvat projevy nadřazenosti a když jí někdo sní čokoládu, o které ví, že ji má doma. A v práci ji nejvíce pobavil zákazník v bujařejší náladě, který se u pokladního okna bezelstně otázal: „Paní, prodáváte tady lahváče?“ A také jeden, který chtěl rychle Samovrahy. Až po chvíli připustil, že vlastně jede do Vrahovic.

IVAN SKULINA