Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

I když Vánoce jsou už za námi, rád bych vám povyprávěl jednu historku asi tak z poloviny padesátých let. Samozřejmě, že minulýho století!

Neměl jsem to tenkrát jednoduchý: hned po maturitě jsem se oženil, to víte, velká láska! A hned jsme měli mimino. Na vejšku mě nevzali, měl jsem po rodičích kádrovou skvrnu, spíš flek, přesto se na mě táta naštval a nechal mě ve štychu.

Když už jsem nevěděl z který do který, poslala mi dráha nabídku, že bych moh jít dělat výpravčího. Jinýho nic neviselo ve vzduchu, tak jsem po tom skočil. Nástupní plat sedm stovek, i na tu dobu bída: výpravčí v zácviku... Manželce uznali jakousi mateřskou, ale dohromady jsme brali pár šestáků; leckterý dnešní politik by to ocenil.

A blížil se Štědrej večer. Doma v kredenci dvě stovky, bydleli jsme v podnájmu u jednoho strejce, kterej si nás vzal za stejnej nájem, jako platil von. Což nebylo moc, ale pro nás hodně. A von bydlel zadarmo. Měl jsem volno a manželka pekla něco jako vánočku. Že prej bych moh vopatřit stromek, aby to dítě mělo aspoň dojem, že jsou Vánoce. Tak jsem šel.

V Praze na předměstích se prodávaly stromky většinou v prolukách po zbouranejch barácích. Národní podnik je tam nabízel sice levně, ale já neměl v kapse ani vorla. Tak jsem se všelijak poflakoval, až jsem k jedný proluce došel. Stromky tam čekaly v řadě, byla tam i firma a ceník, ale jinak nikde nikdo. Čekal jsem dobrou půlhodinu, zájemci o stromky tam nakukovali, ale jinak nic.

Říkal jsem si – co mi můžou udělat? A začal jsem si rovnat jednu hezkou jedličku a převazoval jsem ji špagátem. Najednou přišel chlap, a jestli si může vybrat? Řek jsem, že jo, a za chvíli tam byl se stromkem a dvackou, tu mi strčil do ruky a šel. Za chvíli druhej, třetí...

Nebudete mi to věřit, ale k těm stromkům žádnej prodavač nepřišel, a já šel domů s krásnou jedlí a asi se čtyřma stovkama, co jsem utržil za ty stromky. Cestou jsem koupil chlebíčky, dorty a zbylo i na láhev bílýho Dimiatu.

Takový krásný Vánoce jsem už potom nikdy nezažil...

FELIX