Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Ten den začal všedně. Smířen s faktem, že překonám vzdálenost něco přes 30 km do hlavního města za 58 minut, stihl jsem si ještě u pokladny zakoupit nový jízdní řád a ve vlaku se oddal listování v jeho stránkách. I dočetl jsem se, že zpáteční cesta do mého bydliště se místo zkrácení ještě o několik minut prodlouží.

Na zpříjemnění zpáteční cesty jsem zakoupil Železničář číslo 46, a protože na nádraží mi zbýval čas, rozhodl jsem se navštívit místní ,,osvěžovnu“, která se vyznačuje tím, že náležitě upravení hosté si neulevují na její nouzové toaletě, ale používají WC drážní budovy. Tedy – než se zacpou odpady. Leč lidská potřeba je někdy tak žádoucí, že úlevypotřební vykopnou dveře, které pro jistotu ještě ukradnou. Až přijde mráz, roztrhá potrubí a pak bude nádražní posádka, možná za spropitné, moci použít ten nouzový chemický záchod kiosku. Řešení? Snad instalace videokamer, nahrávat a trestat, trestat.

V Železničáři, v zápisníku IBŽD, stojí: Mezi žst. Kolín a Kutná Hora hlavní nádraží se střetl rychlík R 670 s nákladním automobilem Tatra na železničním přejezdu zabezpečeném světelným zabezpečovacím zařízením bez závor.

Stále stejná formulace: Je odbor 18 GŘ ČD, odkud posílají týdenní přehled nehod, i nadále pevně přesvědčen o tom, že z hlediska češtiny je lhostejné, zda se napíše „vlak se střetl s automobilem“ či „automobil se střetl s vlakem“?

Cožpak Železničář. Ale až si některá jiná média událost převezmou, všelijak doplní, pozmění, nevznikne dojem, že vlastně ten rychlík neměl na přejezdu co dělat?

Kolega z časů vojenské základní služby, který má za sebou 40 let jako výpravčí, přezdívaný Berounská brzda, o tom soudí: To má jednoduché řešení: v rámci neotřesitelné podpory silniční dopravy se to na přejezdech zařídí tak, že se nebude plýtvat drahým zabezpečovacím zařízením, dlouhýma šraňkama, ale postaví se krátké závory jen přes železniční koleje. Strojvůdce zastaví před přejezdem, vystoupí, uctivě smekne služební čepici, předpisově a zdvořile se optá alespoň tří projíždějících řidičů, zda by také mohl projet. Po eventuelním souhlasu odemkne závoru univerzálním klíčem, pootočením závory symbolicky zahradí vozovku a popojede. Závoru pak umístí do původní polohy a opět uzamkne, protože v té době budou vlaky jezdit tak řídce, že nebude možné ani odhadnout, kdy pojede další.

Byl jsem asi 40 let zaměstnancem Filmového studia Barrandov a předkládám skutečný příběh ze začátku 70. let minulého století, který ukazuje, že na slovosledu může někdy záležet až dost... Předem se omlouvám za sprosté slovo, bez něj by to ale nemělo smysl.

V nočních hodinách se na Václavském náměstí v Praze natáčel film Hroch. Při filmování se stává, že kameramani potřebují dotočit ještě nějaký záběr, ke kterému není potřeba zároveň snímat zvuk.

Tu noc byla doba již pokročilá, snad spíše ranní hodina, v práci se cosi nedařilo, lidé z filmového štábu byli podráždění, odměření, každý se již viděl v posteli. Když tedy kolem vozu se zvukovou aparaturou proběhl pomocný režisér M. a vykřikl: Vy, zvukaři, co tu ještě děláte, jděte taky do prdele…!, začali rychle balit, stáčet kabely. Náhle však odkudsi ze tmy vyběhl vzteklý režisér a spustil: Co to sakra děláte, ještě jsme neskončili, kam jedete?

Do prdele, pane režisére, zvolal jeden z asistentů a doplnil: Tam nás poslal pan M!

Samozřejmě bylo naprosto zbytečné dodávat druhou část věty. Nad neslýchanou urážkou, že s ním někdo takto mluví, vzteky prskající režisér se uchýlil na opuštěné schodiště podchodu. Tam si hlasitě ulevoval různými výkřiky, což přilákalo hlídku Veřejné bezpečnosti, která jej považovala za opilce, a když režisér na dotaz: Co tu děláte? reagoval zlostně: Víte, kdo já jsem? (byl nositelem titulu Národní umělec), postříkala jej hlídka VB pro jistotu slzným plynem.

V následujících dnech případ řešili i na ÚV KSČ, protože se to událo na ostře sledovaném prvním filmovém díle, poplatném normalizačnímu režimu.

Poučení? Stačilo tak málo; otočit slovosled na: Pan M. nás poslal do prdele, a tak jedem. Ale po bitvě je každý generálem a čeština je opravdu velmi tvárný jazyk. Neměli bychom přece jen dbát na formulace, že pánem na železniční trati je vlak?

A závěr? Ten si musí každý udělat sám.

VÁCLAV HÁLEK