Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Sedmatřicetiletý průvodčí Aleš Roztomilý čelil smrti již několikrát. Procestoval řadu zemí skoro na všech kontinentech, a to včetně těch nejnebezpečnějších, kam se obávají jezdit i otrlí cestovatelé.

ro Aleše Roztomilého se jízda vlakem z rodného Krnova za prarodiči do jihomoravské metropole stala osudovou. „Při jedné z mých častých cest do Brna jsem v rychlíku potkal kamarádku, která nedávno předtím začala pracovat jako průvodčí osobních vlaků. Ta mě vyprávěla o své práci tak zajímavě, že jsem se hned po návratu domů šel pozeptat, zda by nebylo „na jízdě“ volné místo. Měl jsem velké štěstí: bylo. A tak začala moje dnes již patnáctiletá pracovní kariéra u Českých drah,“ říká s úsměvem elegantní mladý muž.

Brno se stalo neohroženému cestovali domovskou stanicí. Foto: AUTOR

Poznává svět z druhé strany

Asi po čtyřech letech práce v Krnově se Aleš začal zajímat o doprovázení mezinárodních vlaků vyšší kvality EuroCity. „Po dotazu v Břeclavi jsem dostal naději, že se budu moci časem účastnit konkurzu na výběr posádek, které tyto vlaky doprovázejí. V první fázi jsem se nechal přeložit do Brna, kde jsem již tehdy měl vybudované zázemí. Nejprve jsem odtud doprovázel osobní vlaky do České Třebové a druhý rok jsem již postoupil na rychlíkovou vozbu. V roce 2000 jsem podstoupil výběrové řízení na vlaky EuroCity a od té doby v nich působím střídavě jako vlakvedoucí a průvodčí,“ vysvětluje Aleš Roztomilý.

Po dohodě se svými nadřízenými se Aleš nechal komandovat v různých turnusových skupinách. Důvod byl prozaický. Před delší dobou jej zaujalo cestování po světě. Na svoji zálibu však potřebuje hodně volného času, neboť nejezdí s cestovními kancelářemi, ale naopak si vybírá poněkud neobvyklé destinace, kam jezdí sám, nebo s přáteli. Napodobuje tak trochu své velké vzory Hanzelku a Zikmunda a, jak říká, poznává svět z jeho druhé strany.

Respekt k pravidlům může zachránit život

„Cestování je náročné hobby, které si vyžaduje spousty času a také precizní plánování. Rád ve svém turnusovém volnu cestuji vlaky po Evropě, ale v období hlavní dovolené vždy jednou za rok vycestuji někam hodně daleko. Jezdím zpravidla na tři týdny až měsíc. Moje motto by mohlo znít: čím dál, tím lépe,“ vypráví průvodčí s úsměvem.

Aleše vždycky vzdálené destinace přitahovaly. Zajímá ho, jak žijí obyčejní lidé třeba na druhé polovině zeměkoule v exotických zemích, kam se většina z nás asi nikdy nepodívá. „Pokud nepočítám Thajsko, tak jsem se nejdále dostal do Jihoafrické republiky a do zemí Střední Ameriky.“ Filozofie Aleše Roztomilého je vcelku jednoduchá. On sám říká, že i v těch nejnebezpečnějších zemích světa předpokládá, že mu nikdo neusiluje o život. „Určitě je možné se i v takových zemích pohybovat běžným způsobem. Pokud člověk dodržuje a respektuje místní zvyklosti, snižuje riziko úrazu nebo ztráty života na minimum. Určitě ale pomáhá úsměv na rtech.“

Nebezpečná cesta džunglí

A jaké nejstrašnější zážitky má pan průvodčí za sebou? „Při cestování po Střední Americe jsme dorazili do nikaragujského hlavního města Managua. Tam jsme bohužel podcenili bezpečnostní opatření a vyrazili po setmění do nákupního centra. Asi okolo desáté večerní jsme se vydali pěšky zpět do hotelu a po několika stech metrech jsme byli přepadeni bandou ozbrojených výrostků. Jen obrovským štěstím jsme jejich útok odrazili a podařilo se nám utéct. Tehdy mně šlo doopravdy o život,“ říká vážně Aleš.

„Namále jsem měl i při prozkoumávání pralesa na hranicích Thajska a Barmy, kde jsem zabloudil, následně se zranil a docela dlouho mi trvalo, než jsem se dostal zpět do civilizace. Tento případ byl horší o to, že jsem byl sám a neměl jsem ani žádné spojení s okolním světem,“ dodává neohrožený cestovatel.

ŽIVOTOPIS VE ZKRATCE

Aleš Roztomilý se vyučil jako obráběč kovů v Krnově. Později vystudoval střední pedagogickou školu. Na České dráhy nastoupil v lednu 1994 jako průvodčí vlaků osobní dopravy. Později zastával také funkci vlakvedoucího. V současnosti pracuje jako doprovod vlaků vyšší kvality v Regionálním centru vlakového doprovodu Brno.

Z ALEŠOVA DENÍKU

Vydávám se do džungle. Čím více se dostávám do jejích útrob, tím se mě zmocňuje neurčitá úzkost. Začínají první menší vodní kaskády, najednou stezka chybí. Svým pokusem prodírat se absolutně neprostupnou džunglí platím škrábanci a pobodáním tropickým hmyzem. Snažím se jít po hraně kaskád. Je to nebezpečné, ale nechci si namočit boty. Udělám krok, noha podklouzne a padám celý do splavu a jsem namočený, samozřejmě i s botami…Cesta byla skutečně krkolomná a navíc v přirozeném prostředí tygrů či medvědů malajských a celé řady jedovatých hadů.

MARTIN HARÁK