Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Lokomotiva s rotačním sněžným pluhem patří v oblastech s bohatou nadílkou sněhu k tradičním a nezbytným pomocníkům železničářů. Předvádění parní plužné mašiny na trati k White Pass se pokaždé těší mimořádnému zájmu fotografů, jejichž snímkům pak dominuje kromě bílého proudu sněhu vrhaného lopatkami rotoru daleko mimo trať i černý kouř valící se z komínu supícího stroje.

Průvodčí zlatokopeckého vláčku

Malá lokomotiva Duchess (Vévodkyně) vystavená na nádraží v Carcross. Původně byla ona i její souputník Duke (Vévoda) v roce 1878 vyrobeny pro uhelnou důlní firmu Wellington Collivery Railroad. Na konci 19. století Duchess zakoupila společnost White Pass and Yukon Route, ale jezdila o něco východněji na krátké dvě míle dlouhé trati Taku Tram mezi jezery Tagish a Atlin v kanadské British Columbia. Dosloužila v roce 1919.

Převážná většina zlatokopů, kteří na sklonku 19. století podstupovali krkolomnou cestu přes hory k nalezištím zlata na Klondiku, pocházela z civilizovaných oblastí tehdejšího světa, kde vlak byl již zcela běžným dopravním prostředkem. Lze se tedy snadno vžít do jejich mysli, v níž pronikala s rytmem tlukotu srdce, bušením tepu krve ve spáncích i s krůpějemi potu odkapávajícími jim z čela také vzpomínka na krásný pravidelný klapot kol na kolejích. Co by mnozí v těch chvílích dali za to, kdyby mohli vyměnit pěší lopotu a trýzeň za pohodlí sedadla v železničním voze.

Podobně zajisté uvažovali i mnozí podnikatelé, kteří si ovšem promítli lidskou úlevu do zisků, které by jim přinesla železnice spojující mořský přístav se zlatými poli. A hned začali uvažovat o možnostech. Jako nejreálnější byl zvolen plán, který navrhoval využít ke stavbě železnice stezku vedoucí přes White Pass, využívanou dosud k přepravě nákladů na hřbetech koní. Obtížnost i této trasy charakterizují tisíce zvířat, která tam uhynula po pádu do strže a vynesla pěšině přezdívku Dead Horse Trail – stezka mrtvého koně.

Podsvětí proti železnici

Původní plán počítal s trasou od přístavu Skagway až do 523 kilometrů vzdáleného Fort Selkirk na Yukonu, nakonec realizovaný v třetinovém rozsahu jen do Whitehorse. Práce byly zahájeny v květnu 1898, ale hned zpočátku jejich plnému rozběhnutí bránily překážky, které stavbě kladl do cesty gang vedený neslavně proslulým bossem Skagway Soapy Smithem. Teprve poté, co byl v přestřelce tento šéf podsvětí zastřelen, mohla stavba postupovat svým tempem a jedenadvacátého července 1898 byl již dokonce podniknut první výlet na čtyři míle dlouhém dokončeném úseku trati. Byla to první jízda vlaku na Aljašce.

Na stavbě trati tehdy pracovaly v horském terénu a často za velmi nepříznivého počasí desítky tisíc dělníků, kteří si museli namnoze ve strmé skále cestu doslova prostřílet. Však také na třicetikilometrovém úseku ze Skagway na White Pass bylo použito kolem čtyř set padesáti tun trhaviny. Vrcholu Bílého sedla, kde se stavba dráhy přehoupla na kanadskou stranu, bylo dosaženo v polovině února 1899. Převýšení, které vlaky musely na tomto prvním úseku překonat, řadí první aljašskou železnici k nejstrmějším tratím světa. Vzhledem k úzkému prostoru byl zvolen i užší rozchod kolejí – tři stopy (914 mm).

Zlatý hřeb byl železný...

O pár měsíců později, v létě 1899, začaly práce na úseku i mezi osadami Whitehorse a Carcross. Obě části, aljašská i kanadská, se spojily 29. července 1900. Železnice ze Skagway do Whitehorse tak byla dokončena za pouhých 26 měsíců. Zlatý hřeb, obvykle používaný k finálnímu slavnostnímu zatlučení do pražce, zůstal nakonec jen památeční relikvií, neboť zlato se pro svou měkkost k tomuto účelu nehodilo, a proto lesklý hrot byl v poslední chvíli nahrazen obyčejným železným.

Již během stavby byla provozní práva převedena z původních tří společností na novou londýnskou firmu White Pass & Yukon Railway Company Limited. Zda se předpoklady zisku při stavebních nákladech deseti milionů dolarů naplnily, je otázkou, neboť v době dokončení dráhy už zlatá horečka začala opadat. Přesto železnice přes White Pass fungovala dál, také proto, že sloužila nejen zlatokopům, ale rovněž společnostem těžícím měď, stříbro a olovo.

Po kolejích se tam přepravovaly všechny druhy materiálu, zboží a samozřejmě i lidé. Ve Whitehorse mohl být přepravovaný náklad přeložen z vlaku na říční parníky a po Yukonu přepravován dál do vnitrozemí. Během velké hospodářské krize sice provoz poklesl, jezdilo se nepravidelně, ale za druhé světové války úloha železnice opět nabyla na důležitosti v souvislosti s obranou Aljašky proti hrozící japonské invazi. V poválečném období byly parní lokomotivy postupně nahrazovány dieselovými, a přestože při rozšíření silniční sítě a možností využívání i letecké dopravy do vnitrozemí dráha přes White Pass ztratila na prvotním významu, její provoz byl udržován až do roku 1982, kdy byl ukončen. Ovšem jen nakrátko.

Budoucnost: historie a romantika

Rozvoj turistiky na Aljašce, kdy právě vyjížďka historickým vlakem nabídla návštěvníkům mnohé nevšední pohledy na okolní přírodní scenérie a romantický zážitek s atmosférou zlaté horečky, vedly v roce 1988 k obnově provozu železnice.

Železnice White Pass and Yukon Route nabízí několik variant výletů. Nejpopulárnější je vyjížďka ze Skagway do Bílého sedla. Z výchozí stanice se vyjíždí dvakrát denně. Vlak na dvaatřicetikilometrové trase musí od úrovně moře překonat převýšení 873 metrů. Však také zejména parní lokomotivy, aby zvládly stoupání, se pěkně zadýchají a zadýmají přitom celý kaňon.

Jinou variantou jsou víkendové jízdy s některou z parních lokomotiv Engine No. 73 nebo Engine No. 69 přes White Pass na louky u Fraseru s výhledy na zasněžené hory, ledovce a jezera. Vlaku je možno využít i po úspěšném zdolání pěšího tracku přes Chilkootský průsmyk do stanice Bennett, nebo jízdu vlakem kombinovat s autobusovými linkami na Klondike Highway. Cena jízdenek se pohybuje od sto dolarů výš podle vzdálenosti. Ve stanicích je zajištěno občerstvení a v Train shoppes prodej suvenýrů souvisejících s historickou aljašskou železnicí, kterou provozovatelé srovnávají s Panamským průplavem nebo newyorskou sochou Svobody.

(Mezititulky redakce)

JIŘÍ ROUPEC

Vlak dojíždí do stanice Bennett
Foto: AUTOR (4x)