Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Ještě na sklonku minulého století znaly naše návěstní předpisy návěstní prostředek, který působil mnoho problémů i obav, neboť obsahoval výbušninu. Navíc u všech železničních správ světa platí, že u návěsti zakazující jízdu musí vlak nebo kolejové vozidlo zastavit nejpozději v jeho úrovni.

Onen návěstní prostředek byl však výjimkou. Aby signalizoval návěst přikazující zastavení vlaku akusticky a později i s doplňující optickou návěstí, muselo totiž na něj kolejové vozidlo nejdříve najet. Tento návěstní prostředek se nazýval třaskavka.

Historie drážní třaskavky v Anglii byla zahájena v roce 1841. O čtyři roky později je např. zavedla Jihozápadní dráha na trati z Londýna do Birminghamu. Během jednoho dne za husté mlhy spotřebovala i přes tisíc třaskavek. Brzy je zavedly i dráhy v monarchii, např. dynamická Severní dráha císaře Ferdinanda od roku 1850. V Prusku, kde v roce 1865 jeden řídicí pracovník navrhoval dohlednost návěsti Stůj na posledním voze na 4,3 km, raději zavedli rovněž třaskavky.

Třaskavky se především používaly ke krytí nesjízdného místa na trati nebo ke krytí vlaku. A to ne ledajak. Protože na koleji obvykle nestačila jen jedna, kladly se za sebou v odstupech několika desítek metrů. A střídavě na obě kolejnice.

Problém třaskavek spočíval nejen v bezpečnosti osob, které je nosily, pokládaly a střežily, ale i v rozsahu jejich účinnosti. Vždyť šlo o výbušninu v kovovém obalu, jejíž exploze musela být na lokomotivě dobře slyšitelná. A tak vynálezci vymýšleli automatické pokladače (např. v Anglii v roce 1859 Brush) nebo uvažovali o doplnění akustické návěsti návěstí optickou (v Rakousku v roce 1867 dořešil Ing. Kuttig třaskavku, která vyvíjela i červený dým). Obojí problematiku měl vyřešit německý patent pana F. Petera z Gerstungenu poblíž Eisenachu (1909). Ten vymyslel pohyblivou třaskavku s raketkami.

Pohyb zajišťovaly dvě malé raketky upevněné na malém vozíku s třaskavkou. Obsluha byla celkem snadná: v místě, které mělo být kryto, se vozík s raketkami a třaskavkou posadil na kolejnici tak, aby se rozjel proti přijíždějícímu vlaku; ručně zapálená zápalná šňůra s časovým zpožděním aktivovala obě raketky a vozík se dal do zrychlujícího pohybu. Dýmový chvost z raket vytvářel pohyblivou optickou návěst zakazující jízdu a náraz na první dvojkolí pak návěst akustickou. Obsluha, aniž musela odejít vstříc vlaku na zábrzdnou vzdálenost, jen čekala na explozi. Zdá se vám to nebezpečné? Jistě, ale vynálezce, přesvědčený o úspěchu, si vynález nechal patentovat i v zahraničí.

Není známo, že by se tento patent využíval na tratích v Čechách a na Moravě, ale mezi speciality doby patří prohlídky a zkoušky funkčnosti třaskavek. Návěštní předpisy z roku 1920 ukládají, aby se aspoň dvakrát do roka dobře prohlédly a seznalo se, nepohybuje-li se zápalná hmota atd. A byla-li třaskavka starší 20 let, pak se vykonávaly i zkoušky výbušnosti – nejméně u 10 kusů. Selhala-li jich polovina, pak se informovalo i Ministerstvo železnic. O dva roky ministerstvo četnost funkčních zkoušek prodloužilo. Inu, výbušniny a rakety v provozu přinášejí jen problémy.

IVO LANÍČEK

Umístění třaskavky s raketami na kolejnici
Reprodukce: ARCHIV AUTORA