|
Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ |
|
|
Můj příběh se udál v době, kdy silnice nebyly ještě zdaleka ucpány kamiony všech barev a zboží se vozilo převážně železnicí, tedy někdy na začátku sedmdesátých let minulého století. Tehdejší stav železničního vozového parku nákladních vozů ale nebyl nejlepší. Některé vagony se tvářily, jako by už zítra měly putovat do šrotu…
Takže se občas stávalo, že byla shora omezována nakládka některých řad vozů, aby se přednostně pokryly požadavky „vyvolených“ přepravců. To pak bývaly staniční koleje přímo přeplněné. S příchodem podzimu se přihlásily brambory, pro něž bylo nutné během dvou měsíců zajistit k nakládce až 1200 vozů. Pro tuhle nakládku ale nouze o vozy nebyla, brambory měly protekci.
Jenže vozy k nakládce dojížděly zhusta nevyčištěné a jaksi se nehodilo konzumní brambory nakládat do zbytků vápna nebo cementu. Na vyčištění neměla stanice lidi, a tak si museli pomoci družstevníci a vymést zbytky sami.
A uprostřed bramborové kampaně přepadl stanici přepravní kontrolor. Moc závad nenašel, ale snad aby nás nepřechválil, zjistil u manipulačních kolejí z vagonů vymetený nepořádek a určil termín odstranění. A ten se nepříjemně blížil.
Náčelník vyhlásil brigádu, až bude ve stanici málo vozů. To se povedlo o jedné noční. Traťmistr nám sice lidi nedal, ale půjčil ruční vozík, abychom s jeho pomocí materiál vyvezli ze stanice a z pešunku ho podle přání traťmistra složili. I náčelník se převlékl z parádní uniformy a já se svým dozorcem výhybek jsme se přidali k pilným brigádníkům.
Na traťmistra s muvkou se nám nechtělo čekat, po spádu na trať dojedeme a prázdný zpátky vytlačíme. Úspěšně jsme vyvezli tři vozíky. Začali jsme čistit vedlejší čtvrtou kolej; blížil se manipulák a taky nám kručelo v žaludku. Tak to urychlíme. K brzdě vozíku usedl bývalý traťovák, dozorce výhybek, a prohlásil, že nám ukáže, jak se jezdí.
Rychlost se zvyšovala a blížil se přejezd, z dálky jsme viděli, že bliká. K přejezdu se ale blížil automobil a zdálo se, že světla nevidí; nebrzdil! Brzdař rychle točil klikou a jadrně klel. Nám pak poradil opustit potápějící se loď, kterou asi neubrzdí. Naštěstí řidič se v poslední chvíli vzpamatoval a zastavil. Brzdař jako jediný vyskočil z paluby, my zůstali a čekali na zázrak.
Výpravčí mezitím pochopil, že hned tak nezastavíme a zavřel i druhý přejezd. Pro jistotu hodil výměnu a sklopil výkolejku na vlečku Lesů. Vozík trochu zpomalil a my na druhém přejezdu s pomocí Boží vyskákali ve zdraví. Vozík na konci vlečky přeskočil pražec a zaryl se bez poškození do hlíny.
Brigádu jsme úspěšně dokončili a do odpracovaných hodin jsme započetli i hodiny věnované oslavě „druhých“ narozenin. Leč ještě dlouho se modrým uniformám pošklebovaly zelené, tedy lesáci. Holt jsme zabodovali…
 |