Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ | |
Oni ti vlakvedoucí a průvodčí v osobní dopravě to nemají ani dnes lehké. Nechte to být; i před lety jsme my, strojvedoucí, museli pomáhat zvládnout některé nepřizpůsobivé osoby. A naopak já jsem při nějaké poruše potřeboval občas jejich pomoc. Posvítit baterkou, něco podržet, prostě bylo to vzájemné.
Na tak říkajíc kozí dráze z Děčína do Litvínova to bylo jaksi samozřejmé: Pane fíra, dáte si polívku, nebo snad kávu?
Žádné zdržení, stačilo jen mít připravený hrneček s kávou, horká voda byla k dispozici. Při jedné směně se však místo pomoci zrodil hotový trapas. Přišla za mnou vlakvedoucí a svěřila se mi s problémem, který nedokázala sama vyřešit.
Dirigující dispečerka ve službě jí dala telefonem rozkaz, aby bez pardonu odebrala režijní průkazku jejímu (dispečerčinu) manželovi, který prý na ni z důvodu jejich rozvodu nemá nárok. A ten manžel jel právě v našem vlaku.
Stěžovala si: On mi tu režijku odmítá vydat, schoval se na záchod, a tam se zamkl! Namítl jsem: A to si s tím nevíte rady?
– No já vím, co myslíte, na co mám kličku od dveří, ale i to jsem zkoušela, ale on tu západku z druhé strany drží a ty dveře stejně neotevřel, odpověděla.
Až do Telnice se jí nepodařilo s oním cestujícím jakkoli komunikovat, natož aby mu průkazku odebrala.
To bych se na to podíval, říkám si, když se vlakvedoucí odešla ve stanici ohlásit do dopravní kanceláře. Vyšel jsem plný adrenalinu z kabiny motoráčku, zabouchal na dveře označené dvěma nulami, a že mu to vytmavím! Ale nestačil jsem ani pořádně zahartusit. Vlakvedoucí už na mě zvenku křičí: Nechte to být, na odebrání průkazky prý nemáme nárok, oni totiž ještě nejsou rozvedení, teď mi to sdělovala paní dispečerka!
Přání paní dispečerky bylo otcem myšlenky a její pokyny byly rychlejší než potřebná rozvaha.
Tak v tomto případě nebyla pomoc zapotřebí. Naopak se, aspoň pro mě, změnila – v pořádný trapas.