Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Čarokrásný Kúh-e Damavand, nejvyšší hora Středního východu a nejvyšší asijská sopka o výšce 5601 m n. m., na záběru z horské vesnice Polúz, nalézající se v asi čtyřtisícové výšce

Otázku, proč nenavštívit o dovolené trochu netradiční a zdánlivě vzdálený cíl, kde v jedné zemi můžete okusit od všeho trochu, jsme si kladli již nějaký ten rok a letos se zdálo, že konečně čas dozrál.

V které jiné zemi můžete najednou např. okusit pravý horký dech pouště nebo naopak si zároveň zalyžovat i počátkem května na upravených sjezdovkách? Kde je možné bloudit subtropickým deštným pralesem, kochat se architektonickými až pohádkovými skvosty, nemajícími ve světě obdoby, procházet vesnicemi, kde budete mít pocit, že se zde zastavil čas?

Nebo se toulat divukrásnými horami, s hlubokými kaňony, bizarními skalními útvary či se obdivovat rozličným bohatým památkám, procházet starověkými sídlišti nebo třeba i v únoru užívat teplého moře s ideálními podmínkami pro potápění a k tomu se pohybovat mezi velice přátelsky naladěnými obyvateli, žijícími v absolutně odlišném světě, ale také pro nás doslova v cenovém ráji?

Ano, taková země opravdu existuje. Tentokrát se tedy naším cílem nestalo Turecko, které bylo poslední roky naší nejčastější destinací, ale jeho východní soused, Írán. Po zralé úvaze a několikaletém odkládání, kdy jsme čekali, až se naše děti (8 a 11 let) při cestách trochu „otrkají“, padla volba opět na zemi, kterou jsme sice již navštívili roku 1999, ale ke které jsme pociťovali obzvláště velké sympatie a zároveň jakýsi dluh.

Ten se týkal míst a zajímavostí, které tehdy během měsíčního putování po Íránu nebylo možné z časových důvodů navštívit. Do programu jsme zařadili i místa, jež se mohou honosit světovým prvenstvím, jako např. nejdelší kabinkovou lanovku nad Teheránem pod vrchol Tochalu (stoupající do výšky téměř 4 tisíc metrů), nejdelší ulici (délky okolo 40 km), největší náměstí (Mejdún Imáma Chomejního v Esfahánu), místo s nejvyšší teplotou na zemi v poušti Dasht-e Lút, největší jezero světa (Kaspické moře) anebo nejvyšší asijskou sopku (Kúh-e Damavand, 5601 m n. m.)

Největším lákadlem však nejsou jen turistické zajímavosti, ale hlavně místní lidé, jejichž pohostinnost nezná mezí a možná díky ještě stále malému turistickému ruchu předčí i takovou baštu pohostinnosti, jako je třeba Turecko. Přesto, že dle nynějšího politického rozdělení světa jsou Íránci jaksi na druhé „straně barikády“, se k západním cizincům chovají velice přátelsky, snažili se nám vždy pomoci a někdy jsme si s jejich péčí skoro ani nevěděli rady. Přesto, že dnes kvůli zamýšlenému radaru nás znali téměř všude, nikdy nedali najevo nenávist, vždy to bylo naopak. Dalším podstatným důvodem k návštěvě je fakt, že poslední roky je vydáváno íránské vízum bez velkých obtíží.

Jak do Íránu

Nejrychlejší, ale i nejdražší možnost je letadlem, nejběžněji s přestupem ve Vídni, Frankfurtu či Moskvě, kde se nejlevnější ceny letenek včetně tax pohybují okolo 16 tisíc Kč, existuje již jen málo variant.

Ta nejpomalejší, vlakem, není kupodivu nejlevnější, bohužel ani pro železničáře. Bospor-Expres, jezdící do minulého grafikonu od vypuknutí jugoslávského konfliktu z Bukurešti do Istanbulu, byl zrušen, v jeho trase jezdí tři vlaky, mezi kterými musíte přesedat v Ruse a Dimitrovgradu, nebo využít sice přímý, leč drahý lůžkový vůz (17 €), což tuto alternativu značně komplikuje i zdražuje, stejně jako jediný přímý lůžkový vůz na Balkan-Expresu z Beogradu. Jelikož jsme tyto spoje používali již nesčetněkrát, po dvacetileté věrnosti železnici jsme se rozhodli hlavně z časových důvodů použít do Istanbulu letadlo.

Přímý vlakový spoj z Istanbulu do Teheránu jezdí po létech přerušení z důvodu kurdských nepokojů jen jeden den v týdnu a volné jízdenky TCDD na něm nejsou údajně uznávány. Cena lístku do tohoto lehátkového vlaku se pohybuje okolo 50 USD, cesta však trvá v nejlepším případě 66 hodin. Pro obhajobu tohoto spoje lze snad jen uvést, že je veden velice romantickou, nádhernou krajinou, určitou raritou je pak čtyřhodinová plavba trajektem přes jezero Van, s výhledem na čtyřtisícové vrcholky hor.

Leteckou přepravu už však nešlo využít z Istanbulu do Teheránu, jelikož i přes silné cestovní proudy mezi těmito velkoměsty nejsou letecké linky nikterak početné, za to ale nepřiměřeně drahé. O něco levněji se sice dají letenky sehnat v cestovní kanceláři přímo v Istanbulu, ale na to nelze příliš spoléhat.

Pro nás nejpřijatelnější varianta byla využít ojedinělého fenoménu – až neskutečně levných autobusových jízdenek. Vždyť cesta z Istanbulu přes celé Turecko, resp. Anatoliji a Divoký Kurdistán, a dále západním Íránem do Teheránu, tedy přibližně 3000 km, vyšla v luxusním, prostorném autobusu MAN na pouhých 30 USD a trvá okolo 44 hodin v závislosti na situaci na hranicích. Cena je nízká díky tomu, že přepravu organizují íránské cestovní kanceláře svými prostředky. Letos se benzín cenově pohyboval v přepočtu okolo 1,50 Kč, nafta 0,80 Kč/l.

Opět do metropole

Cílů, kterých jsme během letošního bohatého, ale relativně krátkého pobytu stačili navštívit, je opravdu mnoho. Chceme se podělit jen se zážitkem spojeným bohužel s jedinou trasou, kterou jsme v Íránu absolvovali vlakem. Tato cesta na nás však velice zapůsobila, a to hlavně v poměru luxusu k ceně, kterou jsme za tuto cestu zaplatili.

Po týdnu putování jsme stačili zběžně zhlédnout hlavní město, šestnáctimilionovou megapoli Teherán, s jeho výstavními paláci. Viděli jsme sjezdovky nad nejdelší lanovkou světa pod vrcholem Tochalu, dále jednu z nejvyšších přehradních hrází v pohoří Alborz, letoviska u Kaspického moře nebo i kouzelnou terasovitou vesnici Masuleh v subtropickém deštném pralese. Pak se nám ale začalo stýskat po železnici, a tak jsme se rozhodli pro návrat do Teheránu.

Pro cestu od Kaspického moře do metropole jsme zvolili vskutku nevšední trasu, která mnohými cestovateli bývá přirovnávána k legendární Karakoram Highway nejen pro obrovské stavební náklady, ale zejména kvůli složitému a náročnému terénu, jenž vytváří bezpočet míst s překrásnými výhledy. Ty byly korunovány zastávkou v horské vesnici Polúz, nedaleko sedla pod nejvyšší horou Íránu Kúh-e Damavandem v čtyřtisícové výšce, odkud na nás tento impozantní zasněžený kužel zhlížel ve své opravdu monstrózní, čarokrásné, nezapomenutelné podobě.

Na nádraží v Teheránu

Hlavní město Íránské islámské republiky Teherán nás přivítalo na svém východním autobusovém terminálu Šarqs, odkud nás v rekordním čase 20 minut dopravilo „savarí“ (hromadné taxi) na vlakové nádraží. Upravené přednádražní prostory bez opilců a bezdomovců, které často „zdobí“ evropská a hlavně česká nádraží, hlídané všudypřítomnými policisty, působí na cestovatele přímo blahodárným způsobem.

Pozornost nejprve upoutají obrovské LCD obrazovky s časy odjezdů místo „pragotronů“, ukazující všechny potřebné údaje o jízdě vlaků nejen ve farsí (novoperština psaná arabským písmem), ale i v anglickém jazyce. Velké vnitřní prostory jsou zaplněny obchůdky, většinou s potravinami, rychlým občerstvením, ale i s novinovými stánky a krámky se suvenýry. Střed haly pak zaplňují sedadla obrácená směrem k informačním displejům. Ty doplňují další obrovské monitory, na kterých lze sledovat zábavné programy.

Pokladny se nalézají ve druhém poschodí, pro odbavení cestujících zde slouží pouze tři přepážky, přístup k nim je regulován podobně jako v bankách a hlídán dvěma policisty. Asi se to na hlavní město a tak velké nádraží zdá málo, ale v Íránu bývá pravidlem, že se lístky na vlak zakupují v centrech nebo jeho okolí v cestovních kancelářích. Má to zde i svou logiku, jelikož většina nádraží je umístěna mimo centra, a často i daleko za městem, a potencionální cestující by v případě vyprodaných spojů (což se díky řídkému jízdnímu řádu stává velice často) museli absolvovat zbytečně obě cesty z centra na nádraží a zpět.

Pokladny obsluhovaly mladé, předpisově zahalené ženy, ve slušivých modrých uniformách, komunikující i anglicky. Do 900 km vzdáleného Mashadu jezdí okolo 11 nočních spojů, ale volná místa byla už pouze do jediného, s odjezdem v 19.15 h. Samozřejmě, že se jednalo o nejdražší variantu-třídu Deluxe, kde lístek do lůžkového kupé stojí 220 000 rijálů, tedy asi 550 Kč, což odpovídá přibližně šestinásobku ceny přepravy v luxusním autobusu.

V ceně tohoto na íránské poměry drahého jízdného je však, dle slov příjemné pokladní, zahrnuta večeře. S naší jízdenku OSŽD, která je psána pouze v němčině, čínštině a ruštině, si však pokladní nevěděla rady a tak nás poslala k neoznačené přepážce na opačné straně pokladních prostor, kde se nás ujal dozorčí stanice. I když vystupoval velice korektně a přátelsky, výsledkem snažení, po poradě s přednostou, byla pouze sleva pro děti, která se jinak v této kategorii neposkytuje. Pro další možnost uznání jízdenky OSŽD nabídl ještě odfaxování jízdenky do Prahy s následným požadavkem překladu do perštiny.

Vlakem z Teheránu do Maschadu

Náš vlak i s číslem koleje se již zobrazil na LCD-panelu, a tak jsme se vydali do podchodu. Před ním byly umístěny jakési kukaně, kde nám zaměstnankyně kontrolovala jízdní doklady. Před vpuštěním jsme však byli ještě nasměrováni k policejní kontrole, kde kontrolovali cestujícím doklady a zavazadla. Vlak na peroně již byl přistaven.

Byl jsem tak trochu zklamán „čistotou“ vozové skříně, ale polopouštní prach zřejmě udělá své. Každý vůz byl označen cedulí s názvem výchozí a konečné stanice v latince i arabským písmem a číslem vozu. U každého vagonu šly otevřít jen jedny dveře a u nich stál stevard v uniformě vzdáleně připomínající ústroj personálu Orient Expresu. Zdvořile požádal o jízdenky a po jejich zkontrolování nám vysvětlil, kde je umístěno naše kupé, a zároveň pomohl manželce se zavazadly a dětem při nástupu.

Už první kontakt s vozem překvapil. Na chodbičce perský koberec, vše zářící až notorickou čistotou. Příjemný vánek šířený výkonnou klimatizací vylepšovala linoucí se nevtíravá vůně. Našli jsme naše kupé a po otevření se nestačili divit.

(Dokončení příště)

JAROSLAV NOVÁK

Horská terasovitá vesnice Masuleh v provincii Gílán, pod hřebeny pohoří Taleš, obklopená subtropickým deštným pralesem, kde ulice vedou po střechách spodních domů.
Foto: AUTOR (2x)