Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Nevím, jestli vůbec vystačí slova díků za zaslaný materiál, začíná svůj dopis Josef Nejezchleba, kterému jsme pro jeho vnuka zaslali tematickou přílohu Z historie železničních tunelů.

Právě včera byl u nás na návštěvě náš pětiletý autistický vnuk Lukáš a já jsem mu časopis předložil k nahlédnutí. Chlapec se od něho nemohl odtrhnout a stále dokola v něm listoval. Má velké problémy s řečí a dosud se zvládl naučit jen asi 20 slov. Každé další vyslovené slůvko pak považujeme za malý zázrak. Představte si, že jsme už tunely projeli jistě mnohosetkrát, vždy jsem slovo tunel zřetelně vyslovil a on jen souhlasně pokýval hlavou. Teď jen uviděl váš časopis a bez jakéhokoliv dalšího popudu to slovo vyslovil. Tunel! A potom už je stále opakoval sám, okouzlen z toho, že se mu je podařilo vyslovit. Navíc poznal vyobrazený Krasíkovský tunel, což jsem pochopil z toho, že vždy, když na něj při listování narazil, roztáhl ruce, jako že to je „ten dlouhej“, jak mu říkám.

Paměť má úžasnou, přesně ví, na které straně je nádražní budova kterékoli stanice, kolem níž jsme jeli, a vždy se před příjezdem k ní na příslušnou stranu vozu přesouvá. Také přesně ví, který přejezd „bíbí“, jak říká, a předem upozorňuje, že se k němu blížíme. Jeho afázie, tedy neschopnost porozumět mluvenému slovu, ho velmi svazuje. Přesto se úžasně snaží a i my se snažíme mu porozumět, což už se tak z 80–90 % daří. Jak říká manželka, naučili jsme se „lukáškovštinu“, jeho skrovnou řeč s bohatou gestikulací. Pevně věříme, že jednou bude i přes svůj handicap plnohodnotným občanem a děkujeme vám ještě jednou za to, jak krásně a rychle jste k tomu přispěli.