Týdeník Českých drah - ŽELEZNIČÁŘ

Normalizace byla právě v polovině (to jsme ale tenkrát nevěděli). Vraceli jsme se se ženou večer od přátel a viděli, že kdosi obchází kolem našeho domu. Byl to dozorce výhybek se vzkazem: Náčelníku, vzkazuje výpravčí, abyste nastoupil do služby. Dost mě to překvapilo, mimořádnost jsem žádnou nečekal. Je to prý ale ještě horší!

Do stanice má přijet nějaký vojenský transport a nikdo o něm nic neví – snad jen špióni… A že mám tuhle prekérku nějak vyřešit. Bylo mi jasné, že si hned tak nelehnu. Cestou na nádraží se mi cosi vybavilo.

Před pár měsíci mě navštívila skupinka důstojníků s přáním obsadit nějaké staniční koleje během plánovaného cvičení. Moc se mi to nelíbilo, ale oni vstřícně přistoupili na můj návrh aktivovat výhybnu Rovné. Ta byla ve 30. letech uzavřena po otevření nové trati Brno–Havlíčkův Brod a ukončení výstavby přehrady na Víru. Měla být aktivována jen v případě ohrožení státu. Dnes je zrušena a jen štěrková pláň připomíná její bývalou existenci.

Bylo to tak. Výpravčí mi oznámil, komu všemu se mám ohlásit. Problém nastal, když mi výpravčí sousední stanice sdělil, že výměnové klíče od výhybny, včetně náhradních, má kolega náčelník asi zamčené v trezoru. A užívá si dovolené kdesi u Černého moře. Naštěstí náhradní klíče od trezorů jsme si opatrovali navzájem. Probudili jsme zástupce kolegy náčelníka a já sháněl souhlas někoho kompetentního k otevření trezoru.

Pak jsem konečně trezor otevřel. V horní přihrádce byla razítka, klíče od mého trezoru a nějaké drobnosti. Vyndal jsem ze zoufalství všechny tajné materiály – a výměnové klíče nikde. Ještě jsem měl problém, jak to všechno zpátky nacpu; nebylo tam moc místa.

V tu chvíli nakoukl do kanceláře dozorce výhybek pan Smolík a řekl mi sladké tajemství: klíče najdu v náčelníkově stole, třetí šuplík vpravo. Byly tam, svázané drátem. Však tam pan Smolík několik let sloužil, tak znal i jejich typy.

Všechno tedy dobře dopadlo, ale bylo kolem toho ještě tolik vyřizování, že jsem se dostal do postele až druhý den večer. Důvod toho totálního utajení transportu byl prozaický. Naděrovaná dálnopisná páska byla na direkci omylem uložena mezi odeslané, takže dálnopis přišel, až když to objevili: s třídenním zpožděním.

Tímto příběhem bych chtěl vzpomenout na Karla Smolíka z Věchnova. K ČSD nastoupil v roce 1938 jako dělník na výpomoc. Během války byl totálně nasazen v Hamburku, odkud uprchl, a více než půl roku se skrýval u příbuzných. Po válce znovu nastoupil na dráhu jako výhybkář a pracoval zde až do roku 1979. Loni 6. prosince zemřel ve věku 90 let.

LADISLAV HAVRÁNEK